(Více fotek a v plném rozlišení najdete jako obvykle na naší Zoneramě.)
NA ZELENÝ ČTVRTEK: PODLEHNIKU NEPODLEHLI
Je to právě rok, co s náma Žofka byla poprvé na cestě obytňákem, a od té doby stačí otevřít dveře a už je uvnitř a ptá se, kam vyrazíme dnes. 😉 A je přitom docela zajímavé, že do normálního auta sedá velmi neochotně a slintá – a jako malé štěně mi v oktávii pravidelně zvracela.
Kam ji berem tentokrát? Zase směrem na jih. Chtěli jsme do Černé Hory, ale člověk míní a pracovní vytížení mění… Takže jsme si cestu zkrátili a míříme toliko do Bosny a Hercegoviny. A jestli tam reálně dojedem, nebo skončíme zase někde jinde na nějakém jiném úžasném místě? To nikdy předem nevíme! Jak říká náš oblíbený Fotr na tripu, nejlepší plán je nemít žádný plán.
Vyrážíme na Zelený čtvrtek a strávíme ho celý na cestě – za prvé vyrážíme (již klasicky) z Budějc dost pozdě a za druhé se rakouské dálnice od Lince směrem na Štýrský Hradec začínají nebezpečně podobat D1, jeden opravovaný úsek za druhým a auta se tam šinou jako hlemýždi. Nějak se nám zdá, že přestává platit dosavadní pravidlo, že do Slovinska do Mariboru je to blíž než na Moravu do Kopřivnice, kde mám firemní sklad. Kde dělají soudruzi z Rakouska chybu? Nejezdí se náhodou učit do Čech? 😉
Krásné a známé slovinské město Maribor tentokrát objedeme obloukem po dálnici (navštívit ho můžete ovšem s námi v tomto blogovém článku) a stejně tak Ptuj, pro změnu nejstarší slovinské město vyhlášené i skvělými víny (o kterém si můžete přečíst pro změnu tady).
Naše první – a taky na naší velikonoční cestě i poslední – slovinská zastávka je v dědince s vtipným jménem Podlehnik. Dá se tam zaparkovat u rybníka jménem Ribnik, přímo pod hrází (přesný bod zde). Je to kousíček od dálnice a přitom je tam ticho, praví recenze na park4night. My ale Podlehniku nepodlehneme: nezdržíme se tam dlouho, parkovat přímo pod tou masou vody se nám úplně nechce. Máme tušení, že někde o kousek dál nás čeká ještě lepší místo, ze kterého budeme blíž tam, kde chceme být. (Kde chceme být, to ale zatím stále netušíme – a to je na naší cestě vždycky to nejlepší!)
Se Žofkou si tu nicméně dáme příjemné tři kiláčky běhu od Ribnika ke kostelu v dědince Gorca a zpět (mapa této fajn trasy zde). Je pravda, že mít psa v autě je super, protože vás pravidelně nutí zastavovat, čůrat a hlavně jít delší trasu než na benzinku na záchod nebo pro kafe a zpátky k autu. 😉
Cestou vidíme opravdu mnoho krásného. Už se stmívá a něžná jarní krajina se pomalu barví do inkoustova…
I u nás je už krásné jaro, ale tady ve Slovinsku – tady je prostě nádherně ještě o malý kousek víc. Znovu si uvědomujeme, co na Slovinsku tolik milujeme: domy tu zapadají do krajiny a nesoutěží s ní o to, který bude víc vyčnívat. Historické a moderní budovy nejdou proti sobě a ty mladší nejsou jako pěst na oko, všechno je v jednom stylu, a přitom každé jiné a jedinečné, ale tak přirozeně. Reklam je kolem cest pomálo, nic neustále neútočí na vaše smysly. A celkově je krajina taková hladká, čistá a opečovaná, ale přitom přírodní a přirozená…
Na noc nakonec ještě popojedeme až do Chorvatska, zhruba 100 km za Záhřeb, kde parkujeme jako obvykle na velkém a klidném parkovišti u hřbitova ve vesnici Klinča Sela, jen kiláček a půl od dálnice (přesný bod zde – v noci si jen dejte pozor na nedaleký přejezd ve Zdenčině, přejíždí se přes troje koleje a velmi rozbitý).
VELKÝ PÁTEK: LÍNÁ HUBA, HOLÉ NEŠTĚSTÍ NAŠTĚSTÍ NENÍ NÁŠ PŘÍPAD!
Noc v Klinča Sele u hřbitova je úplně pohodová, obrovské parkoviště jen a jen pro nás, jen zdáli se tu a tam ozve dunění nákladního vlaku. Schovaní za malým lesíkem nejsme odnikud vidět, a těch pár lidí, co jde po ránu na hřbitov, si nás vůbec nevšímá.
Naše další zastávka je město Karlovac, kde jsme chtěli spát původně, ale park4night nás upozornil, že na obou hlavních parkovištích u hradu a u akvária je večer velmi rušno (u akvárka si na tom obrovském parkovišti prý místní omladina po nocích hraje na Rychle a zběsile).
Karlovac je asi padesátitisícové město, které je známé svým pivem (Karlovačko), původní historickým renesančním centrem ve tvaru hvězdy, hradem Dubovac – a třeba taky sladkovodním akváriem Aquatika, kam míříme my. Já totiž akvária miluju, a tohle si nemůžu nechat ujít.
Mapa nám prozradí, že s parkingem to nebude u akvárka problém, a opravdu není. I když je ráno na tom obrovském parkovišti u akvária trh (a v noci tam ta místní mládež brousí gumy svých rychlých aut a driftuje o 106), je tam pořád dost místa. Na trhu je možné koupit všechno možné, na naše poměry je to spíš takový blešák, takže nakoupíme ovoce a zeleninu a popojedeme ještě asi 300 m k parkovišti přímo u akvária (parking zde).
Akvárium je maličké. Pro nás, co jsme byli třeba v akvárku Pekingu, je tohle jako plivnutí do oceánu, ale to nic nemění na tom, že stojí za to ho vidět. Jeho hlavní devizou je, že tam člověk nevidí cizí ryby, ale ty místní, sladkovodní, které brázdí rybníky a řeky i u nás. Vidíme kapry, štiky, sumce a spoustu dalších ryb a rybek, jejichž jména ani neznáme – a nejvíc se nám rozhodně líbí jeseteři! Akvárium rozhodně doporučujeme k vidění, zejména pokud vyrážíte na cesty s dětmi! Vstup pro dospělce je 10 euro (2024) a hned vedle akvária je kavárna s výborným kafem. (Oficiální webovky akvária zde.)
Kousek od akvária vidíme mladého policistu, který se snaží ručně ovládat semafor na frekventované křižovatce a řídit dopravu, ale u toho telefonuje, nejspíš s maminkou, takže přímo před našima očima to do sebe málem napálí dvě auta, protože mladé policájtko zmáčklo špatný knoflík a pustilo zelenou, kde nemělo. Nejdřív si myslíme, že je to ojedinělý jev, jenže policejní hlídky potkáme na Velký pátek i v dalších dnech ještě několikrát a všichni buď telefonují, nebo svačí – ale naštěstí už neřídí dopravu na křižovatce – a naštěstí si díky tomu nevšímají ani nás.
Z Karlovace jsme chtěli původně vyrazit už do Bosny a Hercegoviny, nicméně oba nás s paní Columbovou napadne: Co takhle Plitvice? Mohly by tam výjimečně nebýt davy! Ještě není hlavní sezóna!
Takže si to valíme přes Slunj do Plitviček a cesta je velmi poutavá, protože krajina je plná menších a větších a ještě větších děr ve vápencovém podkladu, a místy je pak už i vidět řeka Korana, klikatící se svým kaňonem. Slunjí jenom profrčíme, Plitvická jezera mají přednost, Vinetou už na nás zdáli houká.
Na Plitvicích jsou dvě hlavní parkoviště. My se rozhodneme pro parkoviště č. 2, tedy to, které je blíž prostřední části jezer (přesné místo zde). Je tu v tuto roční a denní dobu volno, parkoviště je doslova poloprázdné. Cena za celoden parkování 10 euro (2024).
Jelikož ale nepřijíždíme úplně brzy ráno, záhy nastane nečekaný problém. Na webu najdeme několik rozporuplných informací, v kolik dneska park zavírá (jeden web tvrdí v sedm večer, druhý v pět večer). Takže když si chceme ve 14.20 koupit vstupenku, paní „žaba na prameni“ v pokladně na parkovišti říká, že už je zavřeno a prý máme smůlu, máme přijet zítra (na parkovišti se přespat nedá, to je hlídané a nejpozději v sedm nebo v osm vás vypakují). A zítřek prý je taky už způli vyprodaný.
Očka se nám málem zalijí slzami, ale něco nám říká, že to nemáme vzdávat, když už jsme tam. Rozejdeme se směrem dolů k přístavišti a u vstupu do parku to zkusíme znovu. Tam jsou holky mnohem milejší a chápavější a řeknou, ať zkusíme pokladnu hned nad vstupem. A hle, zde není „žaba na prameni“, a i když už je údajně 30 minut po zavíračce, paní nám lístky bez problémů vydá (stojí 10 euro za jednoho dospělce, psi neplatí a jsou v parku vítáni, jen musejí být celou dobu na vodítku). Ve skutečnosti totiž jezera zavírají až v pět – a jak se zanedlouho ukáže, pro zkušeného českého turistu a zdatnou border kolii není problém za tu dobu obejít i jednu z těch delších tras.
Jak se říká: líná huba, holé neštěstí – ale to naštěstí není náš případ, lístky tedy máme a o 10 minut později už nastupujeme do přívozu a míříme hú hú za Vinetouem, Oldou Šetrhendem a nesčetnými poklady těchto Stříbrných (ve skutečnosti smaragdově zelených) jezer.
Turistů je tam pořád relativně dost, zejména na začátku, ale pak se nám podaří předběhnout jednu skupinu z Blízkého východu a jednu skupinku ze Španěl a najednou jsme na celých Plitvicích úplně sami, jen já, Žofka a paní Columbová…
Zážitek je to nezapomenutelný a vřele ho doporučujeme úplně všem. Uvidíte opravdu neskutečně překrásnou přírodu a křišťálově čistou vodu. Jak tudy chodím, představuju si, že takto čistou a neposkvrněnou přírodu a vodstva máme i u nás – a jsem si naprosto jistá, že se to jednoho dne i stane!
Trasu si můžete projít třeba tuto, měří cca 7 km a projdete na ní všechny hlavní vodopády střední části Plitvických jezer a ještě se u toho svezete přívozem přes jezero Kozjak (jezdí zhruba co 15 minut). Dá se to v pohodě zvládnout za dvě hodinky i s focením a kocháním se.
Takže den nakonec krásně dopadl, zdánlivé prokletí, že jsme přijeli pozdě a budeme bez lístků a dovnitř se nedostaneme, se nakonec proměnilo ve skutečné požehnání, protože jsme chytli toto exponované UNESCO místo s naprostým minimem turistů, a to asi byl ten největší dnešní poklad na Stříbrném jezeře.
Ale zítra! Zítra už opravdu a doopravdy a nekompromisně chceme přes hranici do Bihače, tedy do Bosny a Hercegoviny. Je to tam z Plitviček, co by tenisákem dohodil a zbytek Žofkou doběhl, ale kvůli datům chceme ještě zůstat v Chorvatsku.
Park4night nám vyhodí jeden fajny stellplatz ve Slunji, v městečku, kterým jsme už projížděli a kde jsou taky ty krásné vodopády přímo mezi domy. Jenže jak se nám tak často děje, cestou tam stihnu dohledat další z míst, na které prostě musíte odbočit, protože je magické a táhne si nás k sobě…
Na mapě mě totiž zaujme, že řeka Slunjčica vyvěrá zničehonic už rovnou jako velká řeka, ne jako malý pramínek, do kterého by postupně vtékaly další pramínky a potůčky a dělaly ho širším a větším. Rovnou je to obrovská řeka, vyvěrající z krasového podloží. A park4night říká, že se tam dá i na dvou místech přespat!
Vezmeme to tedy prudce doprava z hlavní a po úzké cestě jedeme k fotbalovému hřišti nad stejnojmennou vesnicí, asi jen 500 m od pramene řeky. Cesta je sice úzká, ale dá se po ní naprosto bezpečně dojet na místo. (Body najdete tady.)
Už se zase stmívá, tak spěcháme dolů k pramenu Slunjčice. Voda je tam opět uhrančivě smaragdově zelená jako na Plitvicích. Cestička nás vede ke zbytku starého mlýna (nebo možná více mlýnů) a podél náhonu se dostáváme až k jezeru na samém konci – tedy na samém začátku – řeky). Jsme tím místem uchváceni, a kdyby se slunce už dávno nenaklonilo k západu, stojíme tam na jezu ještě dnes…
Bílá sobota: Smaragdově zelené vody řeky Uny
Noční parking jsme vybrali úžasně, nikdo nás tam celou dobu neruší, až ráno se rozštěkají v nedaleké vesnici psi. Dohadujeme se s paní Columbovou, jestli štěkají jen tak nebo jestli je tam hon na lišku, jak si to já pamatuju z mládí (můj strejda byl myslivec a lišku jsme často mívali před norováním doma…).
Vzhledem k tomu, že jsme večer nedali tu Slunj/Rastoke a tamní vodopády na soutoku řeky Slunjčice a Korany, popojedeme ještě 5 km severněji, abychom to dohnali. Po Plitvicích už nás ta voda řítící se všemi směry už tolik nepřekvapuje, ale překvapuje nás, jak ve Slunji teče mezi domy. Původně tam byly mlýny, dnes jsou to penziony a restaurace.
Město ale přistoupilo ke zpoplatnění části okružní stezky, takže najednou se ocitáme u závory, kde je nutno naskenovat QR kód a pak komplikovaně vyplnit všechna osobní data a číslo karty… Ne že by jim člověk nechtěl ta 3 eura za dospělou osobu dát, ale kdyby tam dali kasičku, asi by jim tam chodilo víc lidí a příjmy by se zvýšily. Takhle se tam většina lidí zastaví, půl hodiny tam stojí, a protože platební proces ani nerozchodí (zejména starší generace), tak se nakonec obrátí a jdou zpátky.
Tohle jsou místa, která uvidíte ze zpoplatněné části stezky:
A doporučení k parkingu ve Slunji? My jsme parkovali nahoře ve městě na parkovišti u školy, které bylo v neděli úplně prázdné, jen na školním hřišti si kopalo pár kluků s mičudou. Na stejné ulici (krále Zvonimíra, to se dobře pamatuje), je pak o kus dál ten stellplatz, na kterém jsme chtěli přespat. Nakonec jsme se tam zastavili jen dotankovat vodu (za 5 éček), paní majitelka, ač starší, byla velmi milá a v pohodě jsme se domluvili anglicky. Mapa bodů zde.
No a pak už teda konečně konečně konečně hurá směr Bosna a Hercegovina! 😉 Potřetí za posledních 24 hodin valíme po cestě na Plitvice, ale tentokrát těsně před nimi to vezmem doleva na Bihač. Ten projedeme poměrně rychle, protože paní Columbová má náladu na samotu vysoko v horách a my se pořád přesouváme nějakými nížinami. I když dlužno říci, že tyhle nížiny nejsou žádná Haná: jsou pořád plné kaňonů řek zařezaných hluboko do krajiny a krasových propadů všude okolo. Krasová krása, všude kam se podíváme!
První dojmy za hranicí jsou, že Bosna (pro zjednodušení budu psát Bosna, protože to je ve skutečnosti i ta severní část, ve které se pohybujeme) je víc upravená a čistá než Chorvatsko. Polorozpadlých a po válce opuštěných domů sice vidíme taky desítky, ale ty ostatní jsou víc opravené, tráva u silnice je tam víc posekaná a hlavně, když už tu sekají stromy kolem silnic, všechno pak odklidí, zatímco v Chorvatsku jsou kolem cest poloosekané smutné pahýly polovysokých dřevin. Na druhou stranu pocitově jsme nějak víc doma v Chorvatsku… Zvláštní. Že by to bylo tím, že Chorvatsko je víc křesťanské, a tím je nám bližší? Na vrcholcích kopců se v Bosně často tyčí mešity s minarety, ale jinak je styl budov spíš klasicky západní.
Na oběd se zastavujeme v restauraci před městečkem Ripač přímo u řeky Uny. Je 25 stupňů a na to, že je 30. března, se nám zdá fakt přehnaně horko. Ale jsme holt na jihu… Jídlo je celkem dobré, ale není to nic special.
Kopírujeme program ze včera – až v pozdním odpoledni přijíždíme do národního parku Una, abychom si prošli asi nejznámější místní vodopády zvané Štrbački Buk. Nicméně, než vás tam obrazem zavedu, ještě něco k cestě. Není totiž jednoduchá a je dobré o ní něco vědět. Z Bihače jeďte na Orašac. V Orašaci sledujte cedule na Štrbački Buk. Až potud je to jednoduché a pohodové…
Ovšem pak pozor! Z Orašace ke vstupu k vodopádům rozhodně nezabloudíte, cesta je tam jedna, ale tak uzounká, že se na ni vejde jedno auto a jezdí jich tam poměrně dost, takže se určitě budete za těch cca 8 km mnohokrát vyhýbat, jeďte proto pomalu. Závěrečné 4 km cesty jsou navíc po štěrkovém povrchu, ve kterém je spousta děr. Budete určitě nadávat, nicméně dá se tam dojet i s obytňákem a stojí to za to, dorazit až na konec!
Cestou potkáte i takové minikempíky, kdybyste v této oblasti chtěli přespat (my jsme nechtěli). A kousek od vodopádů je bouda budka, ve které musíte zaplatit 8 KM za každého dospělce (děti jsou levnější). Nemáme žádné místní peníze, ty na Balkán nikdy nevozíme, eura tu akceptují všude, a to v přepočtu cca 1 euro za 2 KM (bosenskou konvertibilní marku).
Parkoviště u vodopádů je relativně velké a prázdné, jenže my jsme tam pozdě odpoledne a mimo sezónu, takže v létě bych volila určitě brzký příjezd – anebo tohle roční období, kdy hlavní davy turistů ještě sedí doma.
Hlavní část u největších vodopádů je nádherně a pohodlně udělaná pro všechny zdatnostní kategorie, je to dřevěná stezka se schody a s velkými vyhlídkami. My opět máme to štěstí, že jsme tu opravdu skoro sami. No a pochopitelně ve srovnání s Plitvicemi je to oblast výrazně míň turisticky profláklá, ale přitom krásou srovnatelná. Štrbački Buk je největší vodopád na řece Uně, měří 25 metrů a člověk si u něj připadá skoro jako u Niagáry. 😉
Voda je hranicí mezi Bosnou a Hercegovinou a Chorvatskem, ale podle mapy z chorvatské strany nevede stezka tak daleko jako po straně bosenské. Zanedlouho ovšem i bosenská široká dřevěná stezka končí a následuje uzounká cestička pro kamzíky, kterou úplně nedoporučujeme méně zdatným nebo hodně malým dětem. Místy se totiž jde suťovištěm, místy je hodně prudký sešup dolů a po kamenech, hlíně a listí to hodně klouže. (Ale zas to není nic, co by běžný český turista nedal, i u nás je spousta velmi podobných stezek kolem řek.)
Řeka pod vámi, která byla na příjezdu taková tichounká a pomalounká, běsní v nekončících doběla zpěněných peřejích. Na mapě jsou značené jako vodopády, ale nenechte se zmást. Hlavní vodopád je hned nahoře u vstupu, a dál už jsou to jenom divoké peřeje.
Voda je naprosto magicky smaragdově zelená. Koupání je zakázáno, zřejmě spíš z bezpečnostních důvodů, nicméně na jednom místě vidíme mělčinu a u ní lidi koupat si nožky, takže se tam skočíme cestou zpátky smočit taky. Voda je příjemně chladná, tedy v překladu: pro skalní otužilce spíš nechutně teplá, pro běžné otužilce našeho typu vodička na pohodu, ve které se vydržíme chvíli brouzdat a nejsme po dvou vteřinách jako kusy ledu. Jsme překvapeni, že je tak teplá na samém konci března, a říkáme si, jestli je to tu vždycky takto v těchto zeměpisných šířkách a délkách, anebo je to letošním extrémně teplým jarem?
Na konec značené cesty nedojdeme, ztratíme se u jednoho krásného stromu s výhledem na řeku (je to ten na foce výše) a řeknem si, že máme dost a jdeme zpátky. Stálo to ale za to, i když, jak jsem už říkala, skákání po kamenech v prudkém, místy i suťovitém svahu není pro každého (a navíc člověk ani nemá tolik z výhledu na Unu, protože je za stromy a hlavně se musí pořád dívat pod nohy). Je ale zajímavé přemýšlet o tom, jak dlouho tu řeka kutala tenhle kaňon, kapku po kapce a vytvářela všechnu tu dechberoucí krásu…
Vracíme se do Orašace a odtud pokračujeme ještě na jih. Přespat chceme v Martině Brodě a možná udělat zítra i nějaký okroužek v horách. Doporučujeme odbočit z hlavní silnice ještě před začátkem Martina Brodu přes dřevěný most, který je položený na místě válkou poničeného betonového mostu, jež je pořád spadlý v korytě Uny. Ačkoli dřevěný most vůbec nebudí důvěru, přejíždíme přes něj bezpečně a podle komentářů na park4night nejsme první. Parkujeme podle doporučení o kilometr dál na starém nádraží přímo vedle kolejí. Vlaky tu prý už nejezdí, takže je tu naprostý klid a obrovská rovná betonová plocha. Všechny zásadní body najdete tady.
Už je zase hodně tma, ale jdeme ještě zkouknout místní vodopády, abychom zjistili, že jsme jich už sice viděli za poslední dva dny hafo, ale pořád je to krása nesmírná. Zítra si je dáme znovu za světla a ještě vám je i vyfotíme!
A pár technických poznámek: Jak už jsem psala, euro je tu přijímané kdekoli bez problémů a umějí na něj i vracet (v eurech nebo v místních KM). Data opět řešíme přes e-sim Airalo, jak jsme to měli v Srbsku (více viz tady). Je to velmi pohodlné a levné – 1 GB s platností na 7 dní za 4,50 USD. (Jen pro představu: my za ty dva dny pobytu stihneme spotřebovat s běžnou kontrolou mailů, trasy, internetu a posláním pár fotek domů cca 300 MB, tedy zhruba třetinu.)
Velikonoční neděle: Rozkaz zní – nikde ani živáčka!
Noc je super, tichá a klidná, jen v dáli nám duní a hučí vodopády řeky Uny. Takové noci máme nejraději. Člověk se skvěle vyspí, mnohem líp než doma. Široko daleko ni živáčka, ni světelný smog. Vylekáme se jen jednou, kdy ve dvě ráno najednou tak silně foukne vítr, že nám málem odletí otevřené přední střešní okno. Chvíli přemýšlíme, jestli fouká natolik silně, že by na nás mohl spadnout i ten nádražní stožár, pod kterým stojíme, ale pak naznáme, že pokud nespadl doposud, dneska v noci můžem dál klidně spát.
A noc by byla ještě lepší, kdyby nám neubrali hodinu přechodem na letní čas, ale co se dá dělat. Stejně nikam nespěcháme.
Zadání paní Columbové pro dnešní den zní: žádná města, žádní lidé – a ani žádné zříceniny jako Kulen Vakuf (takže Stari grad Ostrovica nebyl, ale vy si ho určo dejte, až tam budete, tady link).
Večer jsem tedy na Mapách.cz našla 11kilometrovou trasu nejprve kolem řeky Uny a potom vysoko nad ní v kopci. Doufáme v jediné: že ty cesty, co vidíme na mapě, budou i v reálu. Po zkušenostech z Balkánu jeden nikdy neví!
Takže po snídani vyrážíme od nádraží furt rovně za dědinu, podél vody, která je nad vesnicí velmi klidná a pořád tak nádherně smaragdově zelená. Za chvíli ji přecházíme po dřevěném mostě, hned vedle mostu železničního.
Vrtá nám v hlavě, jak je to s touto tratí po hranici Bosny a Chorvatska a proč tu nejezdí vlaky. Dočítáme se, že první části této železniční trasy byly vybudovány už na konci 19. století, ale zrovna tenhle kus u Martina Brodu byl uveden do provozu až v roce 1948. V 90. letech 20. století vzaly v jugoslávské válce některé mosty na trati za své, leč s pomocí OSN byly zase vybudovány. Jenže nějak se to tu už nerozběhlo nebo spíš nerozjelo, naopak: V roce 2012 po této železnici přestaly jezdit osobní vlaky, bo to prý nebylo rentabilní. Měly začít jezdit znovu v roce 2017 – ale v roce 2024 to na trati a na nádraží, kde parkujeme, vypadá takto:
Cesta, po níž si to dneska štrádujeme, je super, není sice značená, respektive jen jednou někde v půli potkáme rozcestník s informací, že je to cyklostezka, ale je široká, pohodlná a dokonce z ní vede i ta odbočka do hor – je nutno projít tunelem pod tratí a pak už se stoupá nahoru.
Dneska máme smůlu na modré nebe a dobrou viditelnost: podle meteorologů je ve vzduchu všude v jižní Evropě i u nás v Čechách písek ze Sahary. Je skoro jako mlha a nebe je hodně do šeda (na následujících fotkách je to dost vidět). Stromy taky ještě nezačaly nasazovat listy, takže krajina je celá podivně šedo-hnědá, jen tam dole v dálce jako klenot opět září smaragdová čára Uny.
Nahoře se nám to líbí, ale jdeme krajinou nikoho. Nacházíme jen opuštěné statky a doslova spálenou zemi.
Když se krajiny ptám, co by chtěla, říká, že lidi, kteří by ji milovali a chtěli na ní zase s láskou hospodařit. Vysílám tedy toto přání spolu s ní, protože je tam nádherně a tahle náhorní plošina nad řekou Unou a na samé hranici s Chorvatskem si péči a lásku zaslouží.
Všechny cesty nakreslené na mapě opravdu existují i v reálu (mrkněte na trasu zde). Asi po hodině a půl tedy už zase klesáme do údolí bukovo-dubovým lesem a dole scházíme k Martině stezce, na jejímž konci je další krásné místo na řece Uně, i s posezením a půjčovnou loděk (ale asi v létě, teď je tam jen ta promo loďka se stolem).
Legenda:S Martiným Brodem je to totiž tak, že žila byla krásná mladá dívka Marta, která se zamilovala do kudrnatého mladíka z druhého břehu. Jenže jak už to tak bývalo, její rodiče jejich lásce nepřáli. A když jednoho večera Marta spěchala za svým milovaným, uklouzla jí na kluzkých kamenech na brodu přes Unu nožka a už se její zlaté kadeře topily v peřejích, a to byl konec Marty i mladé lásky. A právě na památku této lásky se dnes dědina jmenuje Martin Brod…
No a pak už jsme zase v dědině, u vodopádu, který je geograficky první na řece Uně a podle nás taky nejkrásnější – i když Štrbački Buk je prý největší a nejvyšší (ano, to je Niagara Falls). Je neděle brzké odpoledne a na vyhlídce nad vodopádem jsme sami!!! Neskutečné! Plitvice dobrý, ale toto je ještě větší síla a mazec. No posuďte sami:
No a zadání „nikde ani živáčka“ pokračuje dál. Vydáváme se totiž směrem zpět domů, do Podolí, do lékárny – do prdele, kde není žádná cesta. 😉 😉
Abyste rozuměli: Chceme se vrátit do Chorvatska jinou cestou, než jsme přijeli, tedy ne přes Bihač. Včera u vodopádů Štrbački Buk nám milá slečna prodejkyně skvělého medu (doporučujeme kaštanový a zejména zázvorový!!!) doporučila navštívit Bosenskou Krupu, takže míříme tam. Za Kulen Vakuf odbočujeme z hlavní na něco, co se na mapě tváří jako normální žlutá okreska. Je úzká, ale paní Columbová míní, že to dáme. Trocha adrenalinu nám neuškodí, ne?
Adrenalin vypadá jako velmi úzká lesní cesta, místy štěrková, místy mlatová, hodně vyjetá, s nekončícími dírami. Ještě štěstí, že Hugouš má vysoko podvozek. Na moji oktávku by to nebylo. Ale obojí navigace (= v autě a Waze) tvrdí, že je to normální cesta z dědiny do dědiny!
Jedeme takto asi 13 kilometrů, s převýšení 500 m nahoru (trasa této části cesty zde). Cesta je jinak krom mizerné sjízdnosti nádherná. Jsme v hlubokých lesích asi 700–900 m nad mořem, pak na náhorní plošině, kolem nás nikde nikdo, ani auta žádná nepotkáváme (no který blázen by tudy jezdil). Zadání paní Columbové vychází dokonale. A máme tak možnost poznat místní krajinu opravdu zblízka a malou rychlostí (reálně jedeme tak 30 km/h, když už jedem hodně rychle 😉 ).
Pak následuje kus asfaltu, to si libujeme, jenže když se o pár kilometrů dál napojíme na „státní“ (rozuměj na mapě oranžová), liší se od předchozí děravé silničky ve třech věcech: je široká na dva pruhy, je v ní dvakrát tolik děr a je dvakrát tak dlouhá. Jedeme po ní asi 25 kilometrů a zdá se nekonečná! (Mapa zde.)
Míjíme několik vesniček, ve kterých buď jsou samé opuštěné domy nebo přinejmenším třetina. Wikipedie říká: V těch devadesátkách se to tady mydlilo 3 roky hlava nehlava, každý každého… Je to velmi smutné a zároveň je fascinující, jak rychle si příroda bere zpátky všechno, co vytvořil člověk.
Ani po této cestě nepotkáme ani živáčka, a přitom jedeme samým středem Bosny (v přepočtu na Čechy by to byla Vysočina přes Třebíč, Jihlavu a Pelhřimov). Je to jedna serpentina za druhou, díra za dírou, a stromy kolem cesty tu likvidují hrozným způsobem:
Když konečně dorazíme do Bosenské Krupy, jsme naklepaní jako řízky. Bosenská Krupa není ošklivá, ale Martin Brod byl hezčí. Ale pravda, zas tam nebyly vedle sebe mešita a pravoslavný a katolický kostel:
Trochu div živí jsme z toulavých psů. Kolem Uny jsme nepotkali skoro žádné, a ti dva ve Štrbačkem Buku byli velmi přátelští, ale tady jsou na každé ulici dva, a jak jdeme se Žofkou, buď se chtějí kamarádit nebo naopak velmi štěkají. Dokonce nás v jednu chvíli zachraňuje místní babička, háže po nich šutrem.
Hranice překračujeme ve Veliké Kladuši. Docela se tam zdržíme. Bosňáci nás nechtějí pustit ven, protože v Bihači nám nedali do pasu vstupní razítko, což je z nějakého důvodu problém. A Chorvatům se pro změnu líbí náš obytňák, takže nás odstaví a prolezou nám úplně všechny poličky a skříňky a garáž. A pak se omluví a řeknou, že máme hezké auto a ať si užijeme cestu domů.
Dál už je to jenom hladká chorvatská okreska a pak ještě hladší dálnice… Ano, přiznáváme, cestou do Bosny nám tatáž dálnice a podobné silnice přišly příšerné díravé a hrbaté a nadávali jsme, ale po cestě mezi Kulef Vakuf a Bosenskou Krupou najednou má člověk jiné standardy – dokonce i na cesty v Srbsku kolem Mokré hory vzpomínáme dnes jako na úplně pohodové a krásně sjízdné (více viz tady).
Noční parking máme tentokrát kousek severně za Zagrebem v Poljanici Bistranske na obrovském parkovišti dole pod cestou a kostelem (bod zde). Dobrou noc a sladké sny!
Velikonoční pondělí: Ze zelené do šedé, z 28 do 8…
Cestu domů už popisem odfláknu, to nejlepší holt máme za sebou. Paní Columbová si stěžuje, že na parkovišti v noci nějaká chorvatská mládež jezdila donuty. Já si nic nepamatuju, spala jsem jako dřevo, ale ve štěrku jsou ráno jasně viditelné stopy po driftování. Podle toho, co psali na park4night o Karlovacu, je série Rychle a zběsile a zejména díl Tokyo Drift v Chorvatsku velmi populární. 😉
Kousek od parkoviště začíná značená červená značka na vrcholy pohoří Medvednica, které se rozkládá severně hned nad Zagrebem. Nejvyšším vrcholem je Sljeme s 1033 m nad mořem.
My lezem nahoru s tím, že jak nás to přestane bavit nebo budeme mít pocit, že už se musíme vydat zpátky domů, abychom v pohodě dojeli, začnem se vracet. Šplháme prudce do kopce velmi hlubokými hlinitými úvozovými cestami, ve kterých voda udělala uprostřed ještě hlubší, neschůdný rygol. Boky úvozovky jsou prudké a navíc zasypané listím, které klouže.
Vyhlídky na téhle cestě nejsou žádné, k plánovaným vodopádům nedojdem, všude jen pomalu se jarně probouzející listnatý les. Nuda nuda šeď šeď, má tendenci říct klasik, poté, co strávil několik málo dní u překrásných divokých smaragdových řek.
Naši trasu najdete tady, 10 km, převýšení 650 m.
I nebe je dnes navíc zatažené do šeda, i když teplota tomu neodpovídá: Auto nám po sestupu hlásí 28 stupňů Celsia – což se ale o několik set kilometrů dál a o 3 hodiny stání v zácpách kolem Grazu později změní na 8 stupňů a silný déšť…
Ale tak už to bývá. Je to celé o tom, že to bylo super a člověku se ani nechce domů, zůstal by dýl a objevoval ještě další a další krásy!
(Více fotek a v plném rozlišení najdete jako obvykle na naší Zoneramě.)
Chcete zažít totální svobodu na své dovolené?
Pak vyrazte obytňákem!
Vyzkoušejte to s naším HUGEM!
