Slovinsko I: Obytňákem kolem Triglavu

(Více fotek a v plném rozlišení najdete jako obvykle na naší Zoneramě.)

Blíží se začátek července a tím taky letní svátky, a tak je jasné, že zas někam vyrazíme obytňákem. Ale kam? Původně uvažujeme, že vyrazíme jenom na 5 dní, takže i když by se nám nejvíc chtělo na sever (bo mají být vedra a my jsme spíš chladnomilní), hledáme nakonec destinace, kam to od nás z Budějc není tak daleko. Zároveň ale nechceme ani Rakousko ani Německo, obojí jsme už obytňákem trochu projeli – láká nás zkusit něco zatím neprozkoumaného, nového, neznámého.

Tři dny před plánovaným odjezdem přichází paní Columbová s nápadem, abychom vyrazili do Slovinska. Podstrčí mi pár článků s krásnýma fotkama Bohinjského jezera a Bledského jezera s kostelíkem uprostřed a modrozelené řeky Soči – a já jsem lapena.

Mapy.cz nám hlásí, že z Budějc do Bovce, hlavního adrenalinového města pod Triglavem, je to bez přestávek cca 5 hodin (476 km), což už je dosti srovnatelné s tím, co jezdím pravidelně do našeho firemního skladu v Kopřivnici (376 km, 4 hodiny). Chystáme se navíc spíš do hor a ke studeným řekám, takže ani vedra se tolik nebojíme. Ale nejistotu máme v jedné věci: Ve Slovinsku se nedá (téměř vůbec) parkovat na divoko. Najdeme místo v kempech? Zejména když tím směrem zamíří další davy Čechů, Slováků a Rakušáků?

Ve Slovinsku je parkování dovoleno téměř výhradně
jen v kempech a na stellplatzech, kterých je tam ale výrazně víc než u nás!

Nechceme si plánovat cestu příliš dopředu, to nás moc nebaví, řídíme se heslem fotra na tripu Pepy Vrtala, že nejlepší plán je nemít plán (známe vždycky pouze hrubý směr cesty a v duši chováme neochvějné přesvědčení, že všude je krásně, když člověk chce tu krásu vidět a cítit a zažívat).

Zkouším tedy jeden kemp objednat, nicméně do druhého dne přijde zamítavá zpráva, že jsou plní. Ale, píše se v další větě, až přijedete, tak se u nás zastavte a třeba místečko bude. A protože „nejistota“ je pro nás synonymem „svobody“, bereme to tak, že místo bude a vyrážíme – a ani krapet netušíme, že to bude naše snad zatím nejkrásnější cesta obytňákem.

DEN 1: VELEBENA BUDIŽ APLIKACE PARK4NIGHT

Rádi spíme místo kempy, protože milujeme samotu a zapadlá místa. A jsou místa v Evropě, kde se to může (třeba u nás, na Slovensku, v Německu, ve Španělsku nebo třeba v Norsku), a pak jsou státy, kde by se to fakt nemělo – a ty dva státy jsou zrovna před náma: Rakousko a Slovinsko.

Jelikož vyrážíme nakonec velmi pozdě, je jasné, že spát budeme ještě v Rakousích – a že to nebude v kempu, už proto, že tam dorazíme pozdě. Z minulé cesty máme skvělou zkušenost s aplikací park4night (existuje jak na mobilu, tak v desktopové verzi), ve které nakonec najdeme jedno místečko u městečka Millstatt nad jezerem Millstätter See, na parkovišťátku na východišti cest do hor.

I když to cestou z městečka nahoru nevypadá, že by tudy projel obytňák, cesta je úzká a klikatá a ve tmě se zdá ještě užší a klikatější, parkovací místečko nakonec najdeme a spí se nám tam velmi dobře. Po cestě je i luxusní parkoviště u hřbitova, na kterém je ovšem explicitní zákaz parkování obytňáků. V Rakousku nám tedy naše oblíbená slovenská technika hledání místa na spaní fungovat nebude…

DEN 2: KDYŽ VĚŘÍTE, ŽE TO KLAPNE, KLAPNE TO NEJLEPŠÍ MOŽNÉ!

Když se ráno probudíme, hory nad námi a jezero pod námi se zdají taky lákavé, ale nás to táhne co nejrychleji do Slovinska, které už není daleko, asi hodinu cesty – zejména proto, že doufáme, že v kempu Vodenca pro nás nakonec místo na parkování najdou.

Ale než tam dojedeme, zažíváme první slovinské wow – na té kratinké cestě mezi Itálií a Bovcem jedeme takovými serpentinami, že se mi chce zároveň zvracet (a to vůbec nevolností v autě netrpím) a zároveň ani nedýchám úžasem nad krásou hor, které se nám otevírají. Máme pocit, že jsme se ocitli někde na Pandoře nebo v Pánovi prstenů, no zkrátka někde v pohádce, v mytické zemi, v magické krajině. A v tu chvíli nám začíná docházet, že tahle země bude něco mimořádného…

Když dorazíme do Bovce, je to přesně tak, jak jsme předpokládali. Po ránu řada lidí odjela a volná místa jsou – a to ta nejlepší v celém kempu – pod borovicemi, ve stínu, což se nám ve dni největšího dosavadního vedra velmi líbí. V Bovci je kempů několik. Kemp Polovnik najdete kousíček od centra. Kempy Vodenca, Liza, Toni a Kovač jsou dál od města, na břehu Soči, všechny 4 kempy hned vedle sebe, ale Vodenca se nám zdá nejlíp ložená, i když zase není úplně hned u vody.

Do kempů ve Slovinsku je nejlepší dorazit dopoledne,
to tam většinou budou nějaká místa volná, i když je kemp jinak plný…

Vedro je ten den tak strašlivé, že nás to žene dolů k řece a na procházku kolem ní – a taky přímo do ní. Je ledová, to si přiznejme, ale my, vyznavači Wim Hofa;-))), se jen tak něčeho nezalekneme. Malá děcka vedle nás ovšem Wim Hofovo dýchání určitě neznají, jsou celé modré, ale vydrží tam klidně hodinu v kuse. Jak to dělají? A můžeme i my dospělci v sobě restartovat tohle dětské nastavení, kdy studená voda nebyla studená (a rozhodně jsme se v ní nenachladili), dokud jsme v ní měli dost zábavy?

Po stezce po jedné i druhé straně řeky je několik míst vhodných ke koupání, jedno hezčí než druhé, takže si určitě vyberete. Fascinující jsou taky lávky přes řeku. Žádný most, ale vysoko visutá, houpající se lávka. Už to samo je drobný adrenalin samo o sobě…

I když slunko dál fest pálí, my se příjemně zchlazeni vydáváme do Bovce, abychom prozkoumali, kde je nejlepší jídlo, pivo a zmrzlina, a kde se dají dokoupit zásoby (všechno v Bovci najdete, a jak zmrzlinu nemusím, ta nugátová ve stánku na náměstí prostě nemá nemá nemá chybu!). A taky zjišťujeme, kde sídlí Alpi Center, protože s nimi zítra jedeme na rafty!

DEN 3: KAM ZA ADRENALINEM?

Na raftech jsem jela poprvé a naposledy, když mi bylo 19 a vyrazili jsme s partou lidí na divoké peřeje řeky Ottawy (nikoli Otavy, opravdu to bylo v Kanadě). Pamatuju si, že před sjetím první peřeje mi srdce tlouklo až v krku a chtěla jsem jsem vystoupit (ale nebylo – naštěstí – kde), a po sjetí té poslední jsem chtěla jet mermomocí dál a vůbec jsem z raftu vystupovat nechtěla.

A ačkoli asi znáte z psychologie (nebo z hodin středoškolské občanky) termín vzpomínkový optimismus, v tomto případě na něj úplně nedochází – ráno před odjezdem na rafty si intenzivně vzpomínám spíš na tu první půlku ottawského dobrodružství. Naštěstí ale všichni v Alpi Centru jsou dost vychillovaní a organizace běží jako na drátkách. Firma je česká, na recepci se člověk domluví česky – a i když někteří instruktoři jsou cizinci (zrovna ten náš byl z Chile), tak příkazy na lodi se dávají výhradně v češtině.

V Alpi Centru si můžete zabookovat rafty, canyoning i ziplajny
a další dobrodružství, a to vše v češtině a z domu…

Jsem ale ráda, že jsem objednala rafty předem ještě z Čech (přes tyhle webovky), zbýval totiž poslední termín, a když jsme tenhle zážitek pár dní poté doporučovali známým, co byli taky zrovna ve Slovinsku, volno nebylo…

Super je taky, že po dobu raftovacího můžete svůj obytňák parkovat na parkovišti v Alpi Centru.

Vedro překonává včerejší teplotní rekord, a tak být ve vodě je to nejlepší, co může dneska být. To, co mě ale tento den dostane, je asi nejzásadnější z celého našeho slovinského pobytu. Ptáme se, co si máme vzít s sebou. Prý jen plavky, suché oblečení na převlečení na cestu zpět a ručník. A vodu? ptám se. Slečna na recepci se zasměje. Vodu? Té je plná řeka!

Dojde mi, jak na tom doopravdy v Čechách jsme, když nemůžeme jít a napít se vody z Vltavy, Malše, Labe, Moravy či Dyje… A proč je Slovinsko země, kde bych chtěla žít. A proč je Slovinsko země, kde se vůbec nezlobím, že po mně chtějí, abych parkovala v kempech a na jiných místech tomu určených.

Jestli bych si přála mít v Čechách (a na Moravě) něco, co mají ve Slovinsku a my ne,
tak by to bylo to, abychom i my měli tak čisté řeky, že se z nich dá pít…

Z raftu nemám žádné fotky, mobily jsme nechali v autě. Mám jen srdce plné vzpomínek, že to byla sranda. Že to bylo easy. Že to bylo dobrodrůžo. Že to dají i děti (jeli jsme v raftu cca po 6 lidech se zkušeným instruktorem, který by to odpádloval v pohodě sám). Že jsem překonala svou komfortní zónu a sjela si po raftu dolů ze skály. Že jsem sice nepřekonala svůj strach a neskočila dolů ze 7metrového šutru, ale i tak se mám ráda. Že jsem se vždycky jenom naklonila do vody a pila z dlaní a voda chutnala jako božská mana. A že jsem se nakonec vůbec nebála, ani malinko, protože peřeje byly spíš peřejky. A nejen na konci, ale celou cestu jsem i přála, aby ta jízda nikdy neskončila…

Na vodě nám vyhládlo, a tak jsem v Bovci otestovali (podle Trip Advisoru) 5hvězdičkový local street food – stánek přímo na náměstí s názvem Bovška Kuhn’ca. Jídlo bylo dobré a levné a opravdu z místních surovin (pro dva za necelých 20 euro), ale popravdě nám nejvíc učarovala slaná tvarohová „buchta“ z lístkového těsta v pekárně o kousek dál za náměstím. Tu jsme si dali rovnou dva dny po sobě (zřejmě to byl burek???).

A protože do konce dne byla ještě spousta času a nohy nás ten den z toho pádlování zrovna nebolely, popojeli jsme o kus dál k vodopádu Boka (slovinsky se řekne vodopád slap a je to slovo, které tam uvidíte velmi často, protože vodopádů je tam velmi velmi mnoho, doslova jsou na každém druhém kroku). Slap Boka je údajně nejvyšší vodopád ve Slovinsku (má 106 metrů + pak je tam ještě další 30metrový) a rozhodně stojí za vidění. Zajímavostí je taky, že voda vyvěrá zevnitř přímo z krasové části a téměř ihned padá dolů. Parkovat se dá pohodlně i velkým autem a navíc zdarma dole u hotelu, odkud se dá sejít i dolů k Soči se vykoupat a zchladit po sice relativně krátkém výstupu, ale s velkým převýšením.

Na cestě kolem vodopádu je několik vyhlídkových míst, na první se vyšplhají všichni, ale na ta další už je to po šutrech a hlíně a docela do kopce (i když i tam jsme potkali nějakou slovinskou středoškolskou třídu, kluky i holky jenom v žabkách, OMG). Potkali jsme dokonce i nějaké česky mluvící, v Čechách žijící Poláky, kteří nám říkali, že lízt až nahoru úplně nestojí za to, ale nám se ta cesta nějak líbila a síly bylo pořád dost, že jsme dolezli až nad vodopád, a podle nás to byl nejhezčí pohled na něj – i nejhezčí výhledy směrem na Triglav.

DEN 4: KAM PODLE PRŮVODCE (NA FERRATU A ZA HISTORIÍ)

Bovec je sice hlavní adrenalinové centrum pod Triglavem, ale ve skutečnosti je to úplně malé (ale milé a hezké a příjemné) městečko s necelými 2 000 obyvateli. Na to, jak je malé, tam toho ovšem mají opravdu hodně – třeba lanovku, která vás vyveze do 2 180 metrů nad mořem na hranici s Itálií, pod vrchol s názvem Prestreljenik (2 498 m n. m.), odkud se dá dál pokračovat po slovinsko-italské hranici až na vrchol Kanin, podle kterého se jmenuje celá tato část Julských Alp.

Valíme tam k ní hned ráno, abychom se vyhnuli davům (převážně českých) turistů. Parkoviště u lanovky slouží jako regulérní a vším vybavený stellplatz. Parkujete-li tam přes noc, je to placené, ale když člověk jenom jede nahoru lanovkou, nechtěli po nás za parking nic.

Cesta lanovkou trvá 40 minut, protože se šplháte z nějakých 420 do 2 180 výškových metrů. Lanovka zřejmě ještě pamatuje dobu, kdy bylo Slovinsko součástí Jugoslávie, a i když máme otevřená obě okna, jsme vděčni za dvě přestupní stanice, kde nám otevřou i dveře, jinak je v ní nedýchatelno.

Opět ta trocha nepohodlí ale stojí za to, tohle jsou výhledy seshora:

Nahoře se člověk ocitá v nefalšovaných vysokých horách, kde jsou jenom šutry, šutry, sněhová rolba a modré nebe… (A přesto tam i mezi šutry rostou krásné květiny!)

Moc lidí takhle brzy dopoledne ještě není, ale ti, co tam jsou, jsou opět – jak jinak – čeští turisté;-)) Jedni nám ochotně poradí cestu k ferratě, není v terénu úplně ideálně značená, i když podle mapy.cz ji určitě najdete taky.

Ferrata Prestreljenik, kterou si ve Slovinsku dáváme jako první je obtížnost A, takže se dá jít i bez vybavení. Na její konec, tedy k nádhernému skalnímu oknu Prestreljenik s výhledem na italskou stranu těchto hor, vede i normální cesta, ale zřejmě kvůli označení „ferrata“ má tahle jištěná cestu tu výhodu, že tam není moc turistů.

Vlastně mnohem horší a náročnější než celá ferrata je cesta suťovištěm dolů, tam už leze spousta lidí, šutry se valí dolů, rozjíždějí se pod nohama, až v jednom místě sedím na zemi s naraženou rukou a zadkem. Ale není to nic vážného, rychle dobíhám paní Columbovou, která je v horách ve svém živlu.

Když jedeme lanovkou zpět, už se nám nějak nezdá tak horká a vydýchaná a máme prostor pozorovat stromy pod námi. Do auta jsme si na tuhle cestu vzali knihu Petera Wohllebena Než stromům dojde dech (knihy si čteme společně nahlas vždycky při dlouhých a nudných přejezdech po dálnicích nebo před spaním, pokud ještě máme sílu;-).

Na dlouhé a nudné přejezdy je fajn si vzít knihu a číst si nahlas.
(Jestli jedete s partnerem, mohla by se vám líbit tahle kniha.)

No a tady máme možnost vidět mnohé z toho, co Wohlleben popisuje jako ideální les: Když ho pozorujeme seshora, nejsou to plantáže smrků nebo borovic nebo buků jako u nás. Každý strom je jiný – napočítali jsme nejmíň 7 druhů, co se nám střídají pod nohama, včetně ořešáků, které jsou vysoké jako u nás smrky. Je to fascinující, protože je jasně vidět, že se tahle směsice stromů skvěle doplňuje a podporuje a les je zdravý a je v něm pak i příjemné chodit – i za vedra je tam příjemný chládek. Stromy rostou na hodně prudkých svazích, ale daří se jim tam dobře, a svahům se zase daří dobře díky nim – netrpí erozí, která je pak dobře patrná ve výšce kolem 2 000 metrů, která je už za hranicí lesa.