(Více fotek a v plném rozlišení najdete jako obvykle na naší Zoneramě.)
Minulý výlet na Slovensko v nás zanechal spoustu krásných vzpomínek a taky velkou touhu se vrátit a prozkoumat ještě další místa, na která jsme buď (zatím) nedojeli, nebo minule jenom profrčeli kolem. Plán byl jako obvykle pouze rámcový: Chceme dorazit do Štiavnických vrchů, ale kdy, kudy a jestli vůbec, to se uvidí cestou.
Když mi bylo 14, vyrazili jsme s mými rodiči a sestrami na road trip po Slovensku, tehdy ještě Škodou 120 L. : -) Můj tatínek na Slovensku studoval a tak tam měl spoustu kamarádů. Objeli jsme tehdy Slovensko úplně celé, severem na východ a jihem zase zpátky, a Štiavnické vrchy se mi tehdy výrazně vryly do paměti a toužila jsem se tam „jednou“ vrátit.
Na Slovensku je jedno, kam se vydáte,
je tam krásně všude…
Jelikož jsme ale tentokrát cestou měli ještě pracovní zastávky, hranici u Trenčína jsme překročili celkem pozdě, a tak jsme si rovnou hledali místo na noc. Jestli jste četli první díl naší SlovEnské epopeje, tak už víte, že Slovensko není stellplatzovou velmocí a že je dobré mít doplněnou čistou vodu a solární panely na střeše, protože pak přežijete všude a libovolně dlouho. (A proto jsou taky naše obytňáky vestavby, které dojedou všude, solární panely a sekundární baterie mají, a pro všechny vaše potřeby a elektronické miláčky najdete 230 V ve všech vnitřních zásuvkách, kdykoli a kdekoli.)
Na této cestě jsme objevili další vhodné parkovací plochy pro obytňáky, které jsou většinou i v malých slovenských vesničkách: a to jsou parkoviště u cíntorínů, tedy u hřbitovů. Cintoríny na Slovensku jsou větší než v Čechách a parkoviště jsou tam většinou velká a na rovině, je tam klid a nikdo vás nevyhání, teda pokud tam neděláte boršus…
A přesně to byl náš první případ v Beckově. Beckov určitě znáte, když jedete do dálnici do Trenčína – vedle Trenčínského hradu je to další výrazný historický objekt, který je vidět z velké dálky. Momentálně má kromě své historické dominantnosti ještě další dominantu, a to obrovský jeřáb.
HISTORIE HISTORICKY NEBO NOVODOBĚ?!
Paní Columbová je specialistou na opravu historických památek, takže jsme většinu procházky kolem Beckovského hradu strávili diskuzí, jestli je moderní jeřáb fajn (nemluvě o tom, že mu museli k hradu udělat novou přístupovou cestu) a jakou používat při moderních zásazích do historických budov správnou maltu – anebo jestli je lepší sáhnout po středověkých metodách, jako to udělali na Rožmberku při opravě věže Jakobínka, kde si prostě postavili funkční repliku středověkého jeřábu. (Víc se o tom dočtete tady.)
Nicméně: I tak to bylo na Beckově nádherné a romantické ze všech stran, a zejména při západu slunce…
Ráno se nám nechtělo tu krásu opouštět, a tak jsme se ještě zdrželi na Beckovských Skalicích. Je to malinká přírodní rezervace, která by se dala popsat jako větší skalní útvar s teplomilnou flórou i faunou a nádhernými výhledy, přes celé údolí Váhu a taky až na hrad Beckov. Parkování je i s obytňákem jednoduché přímo dole kousek od nástupu na naučnou stezku.
KAM JÍT PODLE PRŮVODCE
No a i tentokrát jsme si nechali poradit od našich slovenských přátel, kam by oni ještě v okolí Beckova vyrazili, a tak jsme zanedlouho parkovali asi o 20 km dál na druhé straně Váhu ve Višňovém. Jestli vám to jméno nic neříká, tak hned jak řeknu to druhé, budete vědět: Nad Višňovým se totiž tyčí zřícenina veleznámého hradu Čachtice.
Výstup na něj je možný jak z Čachtic, ale to je delší cesta a my měli zrovna velké vedro, takže jsme zvolili cestu kratší, ale výrazně prudší z Višňového. Po cestě obytňákem do Višňového pozor, je to cesta velmi úzká a je tam most 3,40 m vysoký, takže i naše dodávka to projela jen tak tak.
Hrad je taky v rekonstrukci a nejkrásnější pohled na něj je asi při příchodu:
Prošli jsme ho celý a vyptávali se i místních, co si myslí o povídačkách o krvelačnosti paní Alžběty. Holky mínily, že přinejmenším biochemicky by se ta krev srazila dřív, než by si v ní Čachtická paní jen smočila nožky. No a my se přikláníme k názoru Juraje Jakubiska, jehož film Bathory milujeme a který vám doporučujeme před návštěvou hradu zhlídnout (je k vidění např. na Netflixu):
„Mimořádná osobnost Alžběty Báthory zaměstnává historiky už po staletí. Ještě dnes, bezmála čtyři sta let po její smrti se pohledy na její život a vinu rozcházejí. V Guinnessově knize rekordů je uváděna jako největší vražedkyně v dějinách lidstva.
Po přečtení publikovaných děl a prostudování historických materiálů jsem dospěl k odlišnému závěru. Podle mne byla tato renesanční, inteligentní a vzdělaná žena obětí těch, kteří prahli po jejím majetku.“
Juraj Jakubisko
KAM ZA NĚČÍM FAKT SPECIAL
Není nad to mít na místě, kam vyrážíte, kamarády, kteří taky rádi cestují a objevují zajímavá místa. O dalším místě bychom se totiž jinak nedozvěděli. Ta dědinka se jmenuje Haluzice, je úplně pidi, ale má hned 3 zajímavosti. První je totálně romantická zřícenina románského kostelíka z r. 1240, která nás chytila za srdce možná ještě víc než Čachtický hrad. Druhá je rozhledna nahoře na kopci, odkud je výhled široko daleko.
No a třetí je Haluzická tiesňava, což je vlastně taková hluboká soutěska nebo rokle, která je ovšem nikoli ve skalách, ale v hliněném kopci, kterou vyhloubil poměrně malý a nenápadný potůček. No a protože lidé v ní navíc vykáceli všechny stromy a ona začala erodovat, na začátku 20. století století tedy znovu uměle vybudovali na potoku přehrádečky a na svahy vysázeli akáty a břečťan. Moc to nepomáhá, rokle se stále rozšiřuje a je dokonce údajně možné, že jednoho dne na jejím dně skončí i celý románský kostelík, nejen část jeho opevnění. Je to tedy umělé a zvláštní, taková břečťanová džungle, ale rozhodně to má atmosféru, kterou chcete zažít.
Parkování v Haluzicích je možné přímo na oficiálním parkovišti uprostřed vesnice.
NA SLOVENSKU NEZNAJÍ Z BUDĚJC PIVO, ALE ŠLÁGR!
Cestou na nocoviště s názvem Selec jsme zažili drobný kulturní šok. Za prvé na dveře našeho auta u obchodního centra v Novém Meste nad Váhom zaklepal sympatický starší pán, že byl v Budějicích, respektive rovnou na Kleti na vojně a pak nám hodinu vyprávěl, jaké to tam tehdy bylo, kam chodili jako vojáci na pivo, co prováděli za nepřístojnosti a vůbec. To ani tak překvapivé nebylo, nicméně to, co nás překvapilo, bylo, že dodneška poslouchá Šlágr TV! (Neznáte-li, je to většinou dechovka a sídlí v Dubném, asi 10 km od Budějc.)
Mysleli jsme si, že je to výjimka a že to souvisí s tím, že na jihu Čech strávil dva roky svého života. Jenže když jsme za hodinku zaparkovali v Selci, přišel za námi místní blázen, vůbec neznal Budvar, ale znal – hádejte co – Šlágr!
KDE DOPLNIT ZÁSOBY
Pokud vyrážíte na cesty s obytňákem, vždycky se vám bude hodit jedna věc: obyčejná plastová zahradní 10l konev nebo kanystr s nálevkou. S nedostatkem kempů na cestě nám totiž taky hrozil nedostatek vody, a když jsme zjistili, že jsme v Selci zaparkovali přímo u zdroje výtečné minerálky, tak jsme neváhali a doplnili jsme vodu ručně.
Zásadní věc, která nesmí chybět ve vašem obytňáku,
je konev nebo kanystr a trychtýř!
U cintorína byla i v Selci velké a pohodlné parkoviště, jenom tam u něj bohužel zrovna do pozdního večera řezali motorovkou obrovskou kupu dřeva, takže jsme se přestěhovali o kilometr dál na parkoviště u kompostovacího dvora, které jsme objevili při procházce.
SLOVENSKO NEMÁ MOŘE, ALE MÁ MOŘE KAMENNÝCH MOŘÍ
Tenhle náš výlet by se taky dal nazvat neplánovaným výletem po kamenných mořích. Ačkoli Slovensko nemá moře, kamenných moří má zrovna v této oblasti doslova „moře“. ;- )
Hned ráno jsme tedy vyrazili na Selecké kamenné moře. Abyste se k němu dostali, je třeba sejít ze značené cesty. Výhledy za to stojí. Pokračovat se dá dál na Inovec (1 042 m n. m.), ale my jsme se tentokrát vrátili zpátky a pokračovali jsme dál autem, protože na paní Columbovou něco lezlo a chtěla klidovější režim.
KAM JÍT OSVĚŽIT TĚLO I DUŠI
Ze Selce nás čekal poměrně dlouhý přejezd jak přes Považský Inovec, tak Vtáčnik až do Štiavnických vrchov. Chtěli jsme si totiž zase odpočinout v termálnych kúpeloch a tentokrát si nás přitáhl hotel Termál ve vesnici s názvem Vyhne. (Ano, často vybíráme cíl naší cesty jenom podle zajímavého názvu, a zatím nás to nikdy nezklamalo.)
Ve Vyhních je velké parkoviště kousíček od hotelu Sitno, kde najdete taky ideální bazén pro děti i s tobogánem (plus tam mají pro děti spoustu dalších vychytávek a služeb). Na parkovišti jsme rovnou i přespali – s výhledem jak jinak než na místní Kamenné moře. ;- ) V létě je ve Vyhních otevřeno i velké venkovní termální koupaliště (teď ještě nebylo).
Hotel Termál je malinký, ale milý, s vlastním horkým pramenem a nedá se ani popsat, jak jsme tam krásně zrelaxovali. Rozhodně můžeme doporučit. Voda je chladnější než v Rajeckých Teplicích, takže přesně tak akorát teplá, protože minule v Teplicích jsme se skoro vařili jako žáby. Bazény jsou tu malé jen pro pár lidí a sauničky všeho druhu. Přijeli jsme zase později na večer a bylo skoro prázdno. A voda je fakt výborná, budete mít kůžičku na celé těle jemnou jako dětská prdelka ještě několik dní!
KRAPET MÍSTNÍ HISTORIE
My jsme přesvědčeni, že kamkoli člověk vyrazí, je-li naladěn na hledání krásy a zajímavostí, tak je tam objeví. A jelikož my jsme tak naladěni vždycky, když vyrážíme na cesty, i v téhle dědince, kde bydlí asi 1200 lidí, jsme krom termálnych kúpelov objevili ještě dvě další zajímavosti: Za prvé, jak jim tam teče ta teplá a na minerály bohatá voda, postupně jim tam vyrostl travertinový vodopád, který vypadá jako mamut. Když ho budete hledat, musíte projít brankou nad tenisovým kurtem. Mají tam takový skvost, ale pomalu se k němu nedá dostat…
No a když budete šplhat zase nahoru k hotelu Termál, narazíte na celkem zajímavou kapličku, která je ale spojena s mnohem zajímavějším příběhem jejího architekta. Ačkoliv jsme v Šanghaji byla a mám to město velmi ráda, vůbec jsem netušila, že jeho tvář formoval slovenský architekt Ladislav Hudec, který v něm dokonce postavil nejvyšší budovu světa, Park Hotel Šanghaj. (Více se o něm dočtete v tomto článku.) Kúpelná kapĺnka ve Vyhních je jediná budova, kterou od Hudce najdete na Slovensku.
KAM JÍT PODLE PATRIKA PAULINYIHO
Ačkoliv by Patrik mohl být naším synem, sledujeme poctivě všechna jeho cestovatelská videa, a zejména za covidu jsme se slzami v očích sledovali jeho sérii Cestujem doma (tedy jako po Slovensku, protože Patrik pochází tuším z Liptovského Mikuláše;).
Bylo tedy jasné, že hned po Vyhních musíme po Patrikových stopách a navštívit Banskou Štiavnicu.
Och, děcka, kdybych měla hlasovat za nejkrásnější města světa, tak tam určitě bude vedle našeho Českého Krumlova ještě Banská Štiavnica. Ani se nedá popsat slovy, jak magické je to místo, kolik je tam toho k vidění, jak skvěle se tam dá najíst a jak těžko se vám odtud bude odjíždět…
My jsme zaparkovali nahoře nad městem v sedle Červená studňa, kde je poměrně dost místa na parkování i pro obytňák, a pak jsme sešli přes Glanzenberg (bývalý hrad a taky povrchové doly) do Horní botanické zahrady a pak jsme hledali nějakou dobrou hospodu, a našli: 4sochy.
Na Štiavnicu si nachystejte do batohu rozhodně opodeldok, protože je to furt nahoru a dolů. Proto jsme se rozhodli oželet výšlap na Nový hrad a z hospody jsme se jali šplhat rovnou na Kalvárii. Viděli jsme ji seshora z Glanzenbergu a věděli jsme, že tam musíme. A taky že jo.
Je za ní další silný příběh člověka, který si postavil hlavu a vydupal ze země něco, co oslovuje generace dávno poté. Byl to jezuita František Perger, který dokázal přesvědčit místní, že na kopci Ostrý se prostě musí postavit celkem 22 sakrálních staveb, přičemž i obyčejné kaple se zastaveními se rozhodně nedají označit za malé kapličky. Baroko navíc vědělo, jak stavět budovy tak, aby zesílily energii krajiny, která už na daném místě byla přítomná, a tady je to fakt cítit.
Barokní stavby vždy zesilují energii krajiny,
a proto je nám kolem nich tak dobře.
Když se budete plahočit nahoru, budete nadávat, protože je to do kopce. Ale uvidíte spoustu lidí, mladých, starých, s holemi, s kočárky, a všichni tam lezou. A náš názor je, že to není ani tak proto, že je to známé místo. Nebo že je náboženské místo. Ale že je to místo, které má nesmírně silnou energii a naplní vás endorfiny, po kterých budete ještě dlouho toužit.
Cestou k autu jsme se zastavili ještě u Starého hradu, ale protože se tam chystala svatba, prohlídli jsme si ho jenom velmi krátce zvenku.
KAMENNÝCH MOŘÍ JEŠTĚ NEBYLO DOST
Před námi byl poslední den naší cesty. Věděli jsme ještě, že chceme do místa spojeného s dolováním zlata snad nejvíc, tedy do Kremnice, tak jsme sedli do auta a popojeli jsme do další kouzelné vesničky s kouzelným jménem Ihráč – a neméně kouzelným kamenným mořem, od kterého jsme parkovali a spali asi 100 m daleko.
Druhý den ráno jsme vyrazili do Kremnice, a protože jsme věděli, že pak budeme spěchat už domů, do Budějc, zaparkovali jsme hned na hlavním parkovišti. Odtud jsme vyrazili do místního Muzea mincí a medailí. Bylo to fascinující a dozvěděli jsme se například i to, že se v Kremnici zpracovávalo zlato ještě před pár lety. No ale mincovna a tiskárna cenin je tam dodnes (pouze není otevřená během víkendů a prohlídka se musí domlouvat dopředu, takže nám to nevyšlo).
Kremnica je menší než Banská Štiavnica, ale je taky kouzelná. Nad městem se tyčí hrad, což ale není hrad, ale kostel. Kremnica totiž vždycky byla svobodným městem, takže tam nikdy nebyl klasický panský hrad, ale pouze opevněný kostel a radnice a dalších pár obraných budov. Měli jsme štěstí, že jsme tam zrovna chytili mladého a šikovného průvodce, který nám trpělivě zodpovídal všechny naše otázky, třeba právě proč je to hrad, když je to kostel. Prozradil nám taky, že Kremnice nikdy nebyla dobytá ne proto, že měla dobré opevnění, ale že měla dost peněz, aby jakéhokoli nepřítele prostě a jednoduše uplatila, aby odtáhl od jejích bran…
Zajímavé bylo přemýšlet nad tím, jak tohle město, kdysi jedno z naprosto nejbohatších v zemi, dneska je obyčejným městečkem, ve kterém rozhodně nežijí nejbohatší lidé v zemi… Historická důležitost míst se mění a je to přirozené. Když se těžilo ještě i u nás na jihu Čech, byl Rudolfov známější a důležitější než Budějovice. Dneska jen málo lidí ví, kde Rudolfov je a jakou má historii.
JAK JSME V KREMNICI SKONČILI NA STRÁŽNICI
Když jsme ale sešli zpátky na parkoviště, čekalo nás nemilé překvapení! Snažili jsme se zaplatit za parkování přes smsku, a vono to neklaplo a za stěračem jsme měli pečlivě vyplněný lísteček od místní policie, který žádal, abychom se tam neprodleně dostavili v pracovní době. Oj!
Tak jsem tam zatelefonovala a zjistila, že místní strážnice je asi 300 metrů od parkoviště a pracovní doba je i dnes, takže nebudeme muset čekat do pondělka a odkládat kvůli tomu svůj odjezd domů a do práce. ;-))
Šla jsem se tedy projít do míst Kremnice, kam by se turista asi normálně nevydal. Dveře na policii byly tak nenápadné, že jsem je málem přehlídla, ale jakmile se mi otevřely, už to tam nenápadné nebylo. Nikde nikdo, jenom mříže. Za mnou zavřeno, přede mnou zavřeno. A jen bzučák mi ukazoval, ke kterým mřížím se mám vydat, abych prošla dál. No, byla ve mně malá dušička. Dlužili jsme 4 eura, ale připadala jsem si dost hodně jako zločinec. ;- ))
Naštěstí tento pocit trval jenom pár vteřin, než jsem se dala do řeči s místním panem policistou. Vysvětlil mi, že placení smskou lidem s cizím operátorem prostě nefunguje a že jsme měli zkusit si koupit parkovací kartu v informačním centru, které bylo otevřené (takže totéž doporučujeme i vám, pokud se do Kremnice vydáte, kartu koupíte i na jiných místech, která jsou otevřená). No a pak jsme pokecali o místních krásách, o krásách jižních Čech, já jsem zaplatila blokovou pokutu ve výši 5 euro, dostala krásnou velkou pohlednici Kremnice a pozvánku do Banského muzea, které jsme tentokrát navštívit nestihli, a velmi přátelsky jsme se rozloučili.
Vesmír si vybral velmi zajímavý způsob, jak nás seznámit s milým člověkem, který nám předal spoustu podstatných informací, ale rozhodně se nám to všechno hodilo, protože do Kremnice se chceme příště ještě vrátit. A i když na Slovensku myslím nemají heslo „Pomáhat a chránit“ – tak kremnická policie to dělá tak nějak velmi přirozeně;-)
NA CO SI DÁT JEŠTĚ NA SLOVENSKU S OBYTŇÁKEM POZOR
A pak už nás čekala několikahodinová cesta domů, do Budějc. Na Slovensku je potřeba dát si pozor ještě na jednu věc: jsou tam místa, kde jsou silnice úplně úžasné, a pak jsou tam místa, kde jedete po silnici první třídy a jedete maximálně padesát, protože nechcete svému miláčkovi urvat kolo. Dilatační spáry jsou zřejmě látané podle známého českého klipu Šimka s Krampolem z roku 1987 „díra nedíra, furt se zalívá“ (připomenout si to můžete tady, v originále „Havarijní údržba pražských chodníků“).
Pokud tedy spěcháte, anebo si už nechcete užívat kochání se krajinou, zvolte raději delší cestu po dálnici. Ale: cestování s obytňákem má vždycky tu výhodu, že si zaparkujete, kde chcete, uvaříte si kafíčko nebo si dáte dvacet a pak zase pokračujete…
Chcete to vyzkoušet?!
(Více fotek a v plném rozlišení najdete jako obvykle na naší Zoneramě.)
Vyrazte za dobrodružstvím s naším HUGEM!
