Obytňákem hurá na Balkán, díl 3: Srbsko (a Maďarsko)

[Blogový článek se pro vás právě chystá!]

(Více fotek a v plném rozlišení najdete jako obvykle na naší Zoneramě,
ale tentokrát roztříděné do alb podle zemí, které jsme navštívili:
Slovinsko / Chorvatsko / Srbsko / Maďarsko)

(No a všechny textové díly naší reportáže jsou tady, rozdělené na tři kusy:
Slovinsko / Chorvatsko / Srbsko a Maďarsko.)

DEN 7: SRBSKO JE JEDNA VELKÁ DĚDINA

Nadpis dnešního dne je pochopitelně trochu přehnaný, protože by měl přesněji znít, že „Srbsko je jedna DLOUHÁ dědina“ a ještě přesněji by měl znít, že jde o tu část, kterou jsme projížděli my: od hranic s Chorvatskem v Batrovcích až po Korenitu, která leží o nějakých 150 km dál na hranici s Bosnou cestou do národního parku Tara. Ale než se dostaneme do Srbska, čeká nás ještě poměrně dlouhá cesta Chorvatskem, takže pěkně postupně:

Brzy po snídani se loučíme se slzičkou v oku s kempem Duboka, ve kterém se nám opravdu maximálně líbilo. Slečna na recepci nám prozradila, že je teprve 3 roky starý (mladý), je hodně ekologický (třídění odpadu, solární panely, vzdělávací cedule). Navíc je naprosto jednoduchý a přitom vám tam nic podstatného z moderních stellplatzových vymožeností nechybí. Je krásně zasazený do přírody (parkujete 3 metry od nádherně zurčícího potůčku, v němž teče tak čistá voda, že se dá i pít) – a ještě je za hned za potokem ten lanový park, do kterého dnes ráno napochodovaly dva autobusy žáků 2. stupně základních škol. Lanový park je prý velmi populární a děckám se tam moc líbí. My jsme si prošli jen tu nízkou lanovou část, která šla projít bez jištění, a ač to bylo krátké ve srovnání s našimi lanovými parky jako je třeba Tarzanie (o té píšu v tomto článku Obytňákem s teenagerem), tak nás hodně bavila.

Pojedete-li přes tuhle část Chorvatska,
v Papuku se určitě zastavte!

Dál je to „nuda, nuda, chorvatská dálnice“, ale dneska naštěstí ne „šeď, šeď“, protože je krásně jasno, slunečno a modro. Blahořečíme internetu a tomu, že v Chorvatsku máme (téměř) neomezený roaming, protože tuhle dálniční pasáž vyplňujeme hledáním toho, zda byl baron Trenck (ano, ten co ho věznili jako nejznámějšího vězně na Špilasu alias Špilberku v Brně) původem z Trenkova u Požegy, přes kteroužto ves právě projíždíme. Pravda je taková, že původem odtud nebyl, ale Trenkovo mu patřilo (nechal si tohle panství koupit od svého papínka). Je tam jeho zámek, který dnes značně chátrá.

Přemýšlíme taky o tom, jak to měla Marie Terezie s láskou k Trenckovi nebo ke zbojníkům, protože shodou okolností jsme si předevčírem večer pouštěli starý slovenský film Pacho, hybský zbojník z roku 1975 s nezapomenutelným Jozefem Kronerem v hlavní roli (film lze vidět třeba na Netflixu). Mihne se v něm právě i Marie Terezie, která touží Pacha poznat, protože má pocit, že to je ten skutečný symbol mužnosti… Historické prameny se ovšem domnívají, že mezi ní a Trenckem nic fyzického nebylo – ale kdo to dnes doopravdy ví?

Jelikož se zachovaly jeho ostatky, víme, že Trenck měřil 190 cm, což bylo na tu dobu opravdu hodně a byl údajně velmi mužný – kvůli své (nejen) sexuální náruživosti se mnohokrát dostal do maléru. Jeho postava je ovšem nesmírně rozporuplná: ač byl ženami zbožňován, měl velmi vysoké IQ, mluvil sedmi jazyky a byl geniální vojenský vůdce, který aplikoval nesmírně funkční zbojnické a partizánské taktiky boje (a pozor, taky obléhal České Budějovice!;-), odvrácenou stranou jeho odvahy a geniality byla krutost, brutálnost a hvězdné manýry, což ho nakonec přivedlo do žaláře na Špilberk a stálo ho i život (buď se sám záměrně otrávil, aby uprchl z vězení, ale nepovedlo se to – nebo se upil a užral k smrti, protože jeho vězení bylo dost hodně VIP: krom pravidelných nedělních obědů se velitelem pevnosti mohl později chodit i po městě!). Víc se o něm dočtete víc třeba v tomhle článku.

Jinými slovy: Zdá se, že kamkoli se ve Slovinsku a Chorvatsku vrtneme, je tu historie nějak propojená s Čechami! Svět je „malý“ nejen dnes, ale zcela zjevně byl „malý“ už i ve středověku a dál!

Příběh barona Trencka jsme znali,
ale že měl chalupu pod Papukem, to jsme nevěděli;-))

Ve Slavonském Brodě ještě nakoupíme chleba a další čerstvé potraviny a doplníme naftu (je levnější než u nás v Čechách, což ale takhle na podzim roku 2022 za energetické krize úplně není divu) a pak už vypínáme datový roaming a přejíždíme chorvatsko-srbské hranice.

Jsme ovšem trochu napjatí, jestli nás pustí přes hranice, když paní Columbová nemá ten pas a já s ní držím basu. Chorvati nás pustí bez problémů, paní srbská celnice si nechá otevřít auto a nakukuje do koupelny, jestli tam někoho nevezeme, kdo tam být nemá, a vyptává se, kam jedeme a jak dlouho tam budeme – ale s našimi občankami taky problém nemá. Za 5 minut jsme tedy na druhé straně hranice a frčíme dál krajinou, která vypadá úplně stejně jako před hranicí.

Do Srbska se opravdu dostanete
bez pasu, jen na občanku.

Malá poznámka pro ty z vás, kteří jedou do Srbska poprvé: stejně jako v Chorvatsku je i v Srbsku na dálnicích mýtné – na vjezdu na mýtné bráně si vyzvednete lístek a na sjezdu lístek odevzdáte, spolu s platební kartou, ze které se vám strhne odpovídající částka – je fajn, že berou karty a člověk nemusí řešit nějaké drobáky.

Pro ty z vás, co máte rádi čísla, jsme spočetli i ceny za mýtné. Cena za projetí téměř celého kusu Chorvatska od Slovinska k Srbsku byla v přepočtu 544 Kč. Cena za celkové jízdy po srbských dálnicích za celou dobu našeho pobytu byla 370 Kč. Člověk si ale uvědomí, jak skvělé řešení je elektronická dálniční známka, kterou je možné si koupit kdykoli a vzdáleně po internetu, a ušetří to náklady na budování tolikých mýtnic i jejich zaměstnance.

V Chorvatsku i Srbsku nemají dálniční známky,
platí se mýtné na sjezdu z dálnice.

No a pak přichází sjezd z dálnice. Cesty v Srbsku mají výrazně nižší kvalitu než ve Slovinsku. Hodnotíme-li Slovinsko hodnotou 10, Čechy pak mají známku 8–6, Chorvatsko většinou tak 7, ale v Srbsku se místy dostáváme i na hodnotu 5, a na jedné cestě v Zaovine jsme to ohodnotili dokonce za 3! Nejedeme po žádných vedlejších silnicích, a přesto je zejména při krajnici často díra i na urvání kola. (Ale pozor: neplatí to všude, celkově nakonec hodnotíme cesty jako lepší, než jsme čekali. Projeli jsme všude, kudy jsme chtěli a nebyl to problém.)

To jsme ale čekali. Co jsme nečekali, je, že celých těch cca 110 kilometrů pojedeme jednou dědinou za druhou, ve kterých je většinou padesátka, ale většinou dokonce třicítka jako přikázaná rychlost! Na navigaci nám svítí něco jako „72 km, čas dojezdu 1 hodina 53 minut“!!! Tam, kde jedna dědina končí, druhá začíná, takže opravdu není šance kdekoli zrychlit.

Průměrná rychlost jízdy přes srbský venkov
je tak 30–40 km/h – počítejte s tím!

Navíc: druhým nejčastějším dopravním prostředkem na srbských silnicích v této zemědělské části země jsou traktory. Normální velké „zetory“, jejich menší verze i nejmenší doma dělané traktůrky a „terry“. Řídí je dědové i mladí kluci. Parkují všude, vyjíždějí ze všech stran – a jedou pochopitelně 20–30 km/h, protože rychleji ani nemůžou.

Předjíždět je osobákem, to by nebyl problém, ale manévrovací schopnosti dlouhého obytňáku na neznámých srbských cestách jsou pochopitelně omezenější.

Vesnice v tomto koutě Srbska jsou z našeho úhlu pohledu taky zajímavé: není tu klasická „ulicovka“, jak ji známe z Čech, anebo zejména z naší rodné jižní Moravy, tedy domy jeden vedle druhého nalepené na sebe. Zde jsou domy stavěné většinou příčně, a je to malý domeček, za kterým směrem dozádu následuje několik hospodářských stavení. Ulice je ve vesnici jediná, ta hlavní. Všechny domy jsou postaveny kolem ní – a za nimi už jsou pole.

Dočetli jsme se, že Srbové dávají rádi pokuty za rychlost, tak se ji snažíme dodržovat, ale to je teda fakt jak za trest, jet přes trasu delší než 100 km rychlostí 30–50 km/h, uáááá!

Kousek před městem Loznice, které leží na samé hranici s Bosnou, se naštěstí krajina začne zvedat a začne být pro nás zajímavější. O pár kilometrů dál přistáváme v kempu jménem Mikin Vajat v malé vesničce jménem Korenita, o kterém jsme se dočetli na park4night, že je to tam fakt super. Všichni recenzenti tomuhle kempu dávají 5 hvězdiček a vychvalují ho nebe. Bude se tam líbit i nám?!

A je to opravdu tak. Manželský pár Vesna a Radivoje tu mají restauraci, ubytování a před rokem k tomu přidali malou parkovací plochu pro obytná auta. Je to tu takové velmi domácké a tihle dva rodiče dvou synů (9 a 15) tomuhle místu dávají duši svou nesmírnou pohostinností. Jsou tu opravdu naplno pro svoje hosty. Sotva zaparkujem, už s nimi sedíme ve venkovní minirestauraci, kde je kvalitní wifi, a povídáme si rukama nohama i s pomocí mobilů o všem možném:

Jak se v Srbsku žije. (Dobře, i když životní úroveň je tu nižší než u nás. Ale není životní úrovní zejména to, jestli je člověk šťastný? A to ti dva určitě jsou.)
Jak je tu bezpečno. („Cože? To se u vás povídá o Srbsku? Já nezamykám ani náš dům, když jdu večer spát,“ povídá Radivoje. „Ale pochopitelně Kosovo nebo Albánie nebo Bulharsko nebo Rumunsko, to je jiné!“)
Kam vyrazit tady nedaleko. (Ke klášteru Tronoša. Tam zajdem zítra.)
Co vidět v pohoří Tara. (Jezero Zaovine. Šarganskou osmicu, známou z Kusturicova filmu Život je zázrak. Město Zlatibor.)
Kam chodí naše a jejich děti do školy. (Dušan tady do dědiny na základku a Milosav už do Loznice na elektroprůmyslovku, pak asi na vysokou to Bělehradu.)
Kdo všechno už tady u nich byl. (Turisté z Rakouska, Německa, Švýcarska, Francie, Čech i Slovenska a ještě odjinud. Fungují po celý rok.)
Co dělali a dělají naši rodiče a prarodiče. (Na zdi uvnitř restaurace mají dokonce fixou malovaný rodokmen – viz foto. Mít tohle doma v obýváku, člověk asi jinak vnímá svoje kořeny.)
Jaké to bývalo ve sjednocené Jugoslávii a co se pak změnilo… (Země byla jednotná a byla v ní mnohem menší kriminalita, než je v některých zemích dnes, čímž míní zejména Kosovo. „Za komunismu bylo lépe,“ směje se Radivoje, ale je jasné, že to až tak úplně vážně nemyslí. Navíc v té době byl ještě dítě.)

Zkrátka: kdyby bývalo nebylo už docela chladno, sedíme tam dodnes a já bych nepsala tento blog.

Dozvídáme se, že oba jsou místní, Rado odsud a Vesna ze sousední vesnice. Nemají potřebu se hýbat za prací nebo za lepším životem nikam jinam, do ciziny, jako tolik lidí ze Srbska. Koneckonců – je životní úroveň měřitelná jenom penězi, nebo i vnitřním pocitem štěstí? Shodnem se, že pro nás je důležitější vždycky to druhé. Penzionek i stellplacík si vybudovali postupně vlastníma rukama. Je vidět, že je to baví a že je baví být s lidmi, kteří sem přijíždějí. A to je přesně to, co jim přináší pětihvězdičkové recenze. Jsou tu pro vás – donesou vám okamžitě víno, nachystají vám snídani – a vlastně už místo pozdravu se mě Vesna ptala, jestli chci udělat kafe:-)

Takže až sem pojedete, kempík Mikin Vajat najdete tady. Mapy.cz jsou v této oblasti trochu skoupé na přesnější data, takže – až uvidíte první, velmi úzký vjezd do kempu, ignorujte ho a jeďte ještě dál kolem kopce k dřevěnému plotu, teprve tam se sjíždí do části pro obytňáky – do mapy jsme vám to všechno podrobně zaznačili. I druhý vjezd je výrazně popsán na plotě, jak je vidno na úvodních fotkách.

Kdybychom měli místní lidi popsat třemi slovy,
určitě to budou slova „milí“, „přátelští“ a nesmírně „pohostinní“!

A jako obvykle, po mnoha hodinách sezení v autě jsme mnohem unavenější než po mnoha kilometrech chůze v lese, takže jdeme brzy spát a těšíme se, že zítra zase někam vyrazíme po svých!

– – –

DOPORUČENÍ DNE: 1) S šesti hvězdičkami z pěti kemp Mikin Vajat a 2) zejména jeho pohostinní a přátelští majitelé Vesna a Radivoje!

Jo a ještě jedna věc: Je půlka října, teploty jsou tu kolem dvacítky, nebe modré – v kempech nikdo – naprosto ideální čas na poznávání jižních zemí!!! To je naše doporučení roku!

Když na dovču obytňákem, tak na podzim,
to je ideální čas!

– – –

DEN 8: DESERTE, DESERTE!

Tuhle cimrmanovskou narážku jsem si nemohla nechat ujít, protože dnešní den je celý o skvělém jídle a skvělých dezertech zvlášť. ;-))

Nechce se nám vůbec věřit, že už jsme osmý den na cestách. Utíká to každým dnem rychleji. Večer jsme se domluvili s Vesnou a Radivojem, že si u nich dáme místní snídani (i když na park4night se píše, že nabízejí i „kontinentální snídani“, leč kdo by si něco takového dával v Srbsku, vyhlášeném svou kuchyní?!

No a fakt. Děcka, asi se stěhujem do Srbska! Na stole přistanou nejdřív dva talíře a pak ještě dvě misky. Na jednom z talířů jsou vaječné topinky (výtečné) a „muffiny“ z kukuřičné mouky. Muffiny jsou překvapivě ještě lepší než vaječné topinky, které jinak milujeme a věci z kukuřičné mouky naopak spíš nemusíme!

Na druhém talíři je místní sýr, takový ten měkký, s decentní chutí, olivy a různé salámy a klobásy. V miskách jsou ale dvě neskutečné dobroty: první je „kajmak“, což je něco jako solené máslo, které se získává zhruba nějak tak, že se sbírá škraloup při vaření čerstvě nadojeného mléka, vydatně se osolí a nechává se zrát (nebo tak to aspoň pochopíme z Vesnina vysvětlování, za správnost postupu neručím). Konzistencí je to spíš jako pomazánka nebo sýr, vůbec se to jako máslo neroztéká – a chuťově… Mmmmmmm, mmmmmmmmmm, mmmmmmmmmmmmmmm!!!!!!!!!

Ta druhá dobrota taky začíná na „k“ a je to „kačamak“ aneb polenta z bílé kukuřice. Polentu známe, ovšem ta chuť se vůbec nedá srovnat s tím, co nám přistálo na stole. Je to jídlo nesmírně prosté, ale protože je to z místní kukuřice, navíc dnes ráno Vesnou namleté a pro nás s láskou uvařené, chutná to lahodněji než sachr, vídeňský dort – i než kremšnita. Vesna s Radivojem nám vysvětlují, že oni sami to většinou jedí zalité mlékem.

V Srbsku určitě ochutnejte kajmak i kačamak!

Po snídani vyrážíme pěšky z kempu do nedalekého kláštera Tronoša. Stojí tam od roku 1317, má tehdy úctyhodných 700 let a nějaké drobné. Stejně jako v Chorvatsku, tak i v Srbsku je momentálně sezóna dětských školních výletů a exkurzí, takže nás záhy předjedou 3 autobusy plné dětí. Klášter tedy jen prohlídneme zpoza dveří, protože uvnitř to štěbetá stovkou dětských hlásků.

Zajímavostí je i to, že pod klášterem je kaple s vydatným pramenem. Radivoje nám pak říká, že se místní voda stáčí a plní do lahví a prodává. A druhou zajímavostí je, že „živou vodu“ si tu místní destilují klidně přímo na ulici, na hlavní cestě ke klášteru (viz foto).

Od kláštera pak jdeme procházkou lesem okružní cestou do kempu. Nahoře na kopci je spousta krásných starých domků, sady a výhledy na okolní kopce. Cestou zpět sice krapet zabloudíme, ale všechny cesty zřejmě vedou do Mikin Vajat, takže jsme tam i tak cobydup.

Slyšeli jsme, že Srbové jsou nesmírně pohostinní, a Vesna s Radivojem jsou toho zářným příkladem. Nenechají nás jen tak odjet – ještě nám donesou malinovou bublaninu a na cestu pytlík jejich jablek. A to nás parkování u nich stálo 10 euro na noc (2 osoby, auto i elektřina!) a snídaně pro jednoho 3,50 eura. Jsme dojati a jeden neví, jak by se jim odvděčil. Oni svým způsobem mají všechno – protože mají v životě lásku, radost, smysl a silné kořeny… Tady je ještě pár fotek z jejich miloučkého DIY ubytování a části restaurace, která je umístěna přímo nad rybníčkem s kachnami:

Cesta do pohoří Tara je výrazně krásnější než naše včerejší cesta. Cesty jsou velmi dobré, jen málo rozbité, jede se nám líp než včera. Navíc se začneme záhy šplhat až do výšky nějakých 800 m n. m. a všude naokolo jsou nádherné výhledy na všechny strany a hodně do dálky. Tady jednoznačně platí, že krása kopců není o nadmořské výšce, tedy že čím výš, tím líp. Tady se šplháte z dvou set metrů do pěti set tak, že se zdá, že jste někde pod Everestem…

Všímáme si ještě několika zajímavých věcí: místo vinohradů tam mají ostružinové sady. A nemají moc klasické hřbitovy, ale tu hrobeček na kraji pole, tu čtyři někde na mezi… Pro našince velmi zvláštní pohled.

Když sjedeme dolů, zbytek cesty už jedeme v údolní nivě řeky Drina. Z jedné strany je tu Srbsko, z druhé strany řeky pak Bosna a Hercegovina. Drina je úchvatná. Je nádherně smaragdově modrozelená a neuvěřitelně čistá. Domy po jejím břehu vypadají o dost honosněji a upraveněji než domky v kopcích, které jsme míjeli předtím, zdá se tedy, že tahle oblast je bohatší zřejmě díky turistickému ruchu. Podél břehů je spousta domů, které vypadají jako penziony.

Soča, Sáva, Drina – všechny tyhle řeky vás opravdu okouzlí!

V jedné z dědinek na nás všichni blikají. Že by někde o kus dál stály švestky? říkáme si. A fakt že jo. Zastaví nás dva mladí srbští policisté, ale jsou nesmírně milí a a usměvaví a je zjevné, že je zajímá spíš naše auto. Doklady nám vrátí, aniž by je studovali, jen nakouknou do kufru i dovnitř. Usmíváme se taky a zdvořile se loučíme. Za celou cestu jsme tu nepotkali ani jeden obytňák – v sezóně tu asi sem tam nějaký projede, ale moc jich nebude, takže se jejich zvědavosti tak moc nedivíme. A navzdory všem očekáváním jsou fakt nesmírně milí a dost možná bych to popsala i slovem „úslužní“.

Teprve v pozdním odpoledni nás dožene hlad (tak sytá a vydatná byla tradiční srbská snídaně) – a Trip Advisor nám poradí restauraci Studenac na břehu Driny s výhledem na vodní domek na Drině, který je symbolem města Bajina Bašta. Ulovíme stůl na terase s výhledem na řeku. Venku je 22 stupňů, teplotka naprosto ideální pro jídlo na čerstvém vzduchu. Čekáme, čekáme a čekáme – ale číšník si nás vyloženě nevšímá! Jsme skoro ready odejít, když k nám přijde, a pak měníme měníme názor z minus 100 bodov na plus 100 bodov. Je totiž opět velmi příjemný (a úslužný), mluví skvěle anglicky, doporučí nám místní speciality a pak se nás pořád chodí ptát, jak nám chutnalo.

V restauracích se vždycky ptáme:
Co je tu typické místní jídlo? A co máte z toho nejraději vy?
Tyhle otázky nikdy nezklamou!

A nám chutná! Nedá se to popsat jiným slovem, než že jsme se doslova a do písmene přežrali. Většinou toho chceme zkusit víc, takže si každý dává něco jiného a sníme to napůl. Já si objednávám čevabčiči, které přijde nečekaně s kajmakem (tím slaným „máslem“, co jsme měli k snídani), kterým si prý mám čevabčičáky mám mazat. Děcka, to je taková bašta! Ještě včil se olizuju, jak to píšu.

Paní Columbová si dává místní specialitu vepřový steak Studenac, který je udělaný jako kapsa plněná sýrem a šunkou a je zalitý houbovou omáčkou. No a na závěr nesmí chybět deserte deserte;-)) Tenhle se jmenuje tres leches a teda jak já sladké nemusím, tak po tomhle se olizuju až za ušama. Těsto je celé nacucané smetanou a je to prostě další z božských pokrmů, jichž si v hojnosti tento den užíváme. (Vtipné je, že jak španělské jméno napovídá, tenhle dezert se dostal na Balkán z Latinské Ameriky, ale okamžitě si tu vydobyl své nezastupitelné místo a navíc ho tady – nebo aspoň ve Studenacu – vyladili k chuťové dokonalosti! Recept na něj najdete třeba tady.)

Než jsme odjížděli, viděli jsme nějaký dokument o Srbsku, ve kterém vystupoval Miroslav Donutil, a bylo to pro nás z tehdy nepochopitelného důvodu z 80 % o jídle. Po dnešních chuťových bombách už chápeme proč. ;-)) Bledská (slovinská) kremšnita, kterou už jsme zmiňovala v našich slovinských blogech, je dobrá, nicméně srbské dezerty to posouvají ještě na další level. ;-))

Cena za tenhle oběd je 20 euro, dá se platit kartou, navíc je tam ten skvělý výhled na řeku a na Bosnu, a ještě tam mají free a rychlou wifi. Restaurace Studenac si od nás vysluhuje 5 hvězdiček *****!

K večeři už si proto dáváme jenom procházku. Popojeli jsme nakonec ne zcela plánovaně k jezeru Perućac, což je vlastně takové Lipno na Drině, přehradní nádrž vybudovaná v roce 1967. Z jedné strany jezera je opět Srbsko, z druhé Bosna a Hercegovina. Po té srbské straně se vine silnice dál a dál a po břehu jezera jsou jako korálky rozeseté hausbóty. Některé jsou zjevně jako chatičky, jiné si můžete pronajmout na rybaření, na víkendovou pařbu s kamarády nebo pro romantickou noc se svou koc… Mrkněte sami na fotky a vyrazte se tam podívat!

Na dnešní noc parkujeme opět na doporučení park4night hned nahoře nad jezerem na úplně prázdném parkovišti u bývalého hotelu Jezero, který je dnes opuštěný. Když se vracíme zpět, objevíme, že je ještě jedno skrytější a tišší parkoviště nad hotelem, tak tam přejedem. Na mapě ho najdete zde.

– – –

DOPORUČENÍ DNE: 1) Restaurace Studenac, Bajina Bašta, 2) kajmak na jakýkoli způsob a 3) pochopitelně dezert tres leches!

– – –

DEN 9: TO JSME TO TEDA PĚKNĚ PROJELI…

Na park4night psali: Z parkoviště je ráno krásný výhled na jezero. My jsme si ho užili včera večer – ale ráno – mlha jak sviňa! Jezero je od nás doslova na dosah ruky, ale nic nevidíme, ani vlnku, ani hráz, vůbec nic. ;-))

Plán je vyrazit nahoru nad nás do Národního parku Tara do vesnice s názvem Mitrovac a odtud pak pěšky na vyhlášenou Banjskou stěnu s výhledy na jezero Perućac. Řešíme ale dilema, jak se tam dostaneme obytňákem. Včera jsme při procházce kolem jezera viděli, že u infodomečku píšou, že cesta kolem jezera není vhodná a bezpečná – a už ten první tunel na trase neměl zrovna výškové parametry pro obytné auto. Když jsme přijížděli, viděli jsme odbočku na Mitrovac, ale podle map.cz je to jenom taková úzká silnička, na které je několik tunelů, takže se dost bojíme. Nicméně objížďka je asi 3× tak dlouhá, takže se nakonec rozhodneme to risknout. A kupodivu – vono to vyjde!

Jak se během dnešního dlouhého dne plného cestování po (zdánlivě) existujících a neexistujících nakonec ukáže, v Srbsku mají mapy.cz mnoho much a věřit se jim dá tak na 50 %.

V Srbsku berte informace z aplikace mapy.cz jako nepřesné:
někde jsou cesty horší, než říká mapa, ale na mnoha místech
nové a lepší a lépe značené, a to i pro pěší i pro auta.

Ta cesta z Perućace nahoru na Mitrovac je totiž nádherná, široká i pro dvě auta, tunely úplně v pohodě – a ještě je tam tenhle vyhlídkový bod s takhle krásnými výhledy – jo, pardon, ta mlha, to je řeka Drina a jezero Perućac a taky to parkoviště, na kterém jsme spali;-)

V Mitrovacu jsme relativně brzy ráno, i když je neděle, takže parkoviště v centru tohoto horského střediska (středisečka;-) je zcela prázdné – a navíc, jak se ukáže v půli naší cesty, většina místních jsou zdechloni a radši jedou po šotolinové cestě až na parkoviště 1 km od Banjské stěny.

My si volíme cestu delší, drsnější a krásnější! (Tady jsme ji pro vás zaznamenali.) Celkově lze říci následující: cesty jsou tu dobře značené. Značení není úplně jednotné, jednou je to červený kruh s bílou tečkou, jindy červená tečka, jindy čáry jako u nás, jen větší, jindy modročervená šipka, jindy kus červeně natřené desky na rozcestí a tak. Ale většinou od jedné značky vidíte na druhou a trefíte.

Problém je v tom, že tu mají stejně jako ve Slovinsku nebo v Chorvatsku jenom červené značky a nemají úplně dobře značená rozcestí, takže my se v průběhu asi 5 km třikrát vracíme, protože jsme šli tou lákavější a větší cestou, a vona to nebyla vona. Je tedy lepší sice jít podle značek, ale doporučujeme pro jistotu to co půl kiláčku kontrolovat na mapě v mobilu.

Značení je tras je v Taře dobré, ale neodpovídá značení v mapách.cz –
je tu ve skutečnosti značených cest mnohem více.

Cesta na Banjskou stěnu vede lesem a je velmi příjemná a teď na podzim hraje všemi barvami, zvlášť, když je dneska příjemných 22 a nebe vymeteno. Před samotnou stěnou/skalou s výhledem jsou ještě dvě další místa s výhledem, na kterých nikdo není a výhled je zejména z té první úchvatný (všechny body najdete zakreslené zde).

Samotná Banjska rock je obležená turisty, kteří se tam přišli takhle o neděli zvěčnit na sociální sítě. Trochu si to taky zdokumentujeme, protože místo je to opravdu překrásné a výhledy jsou dokonalé, ale rychle mizíme pryč. Je to tu opravdu masovka.

Cesta zpět vede po šotolinové cestě, která je určena jak pro turisty, tak pro cyklisty, tak pro auta, takže jen co to jde, zahneme mimo. Aut tam jezdí mraky, a to jsme v samém srdci národního parku! U nás by to na takovém místě asi nikdo nedovolil, ale jiný kraj, (zatím) jiný mrav… Odbočka, po které to chceme vzít, na mapách.cz značená není, nicméně v reále značená je (mrkněte opět výše na popis bodů i na mapu trasy). Bezpečně nás dovede do Mitrovace, aniž bychom kohokoli potkali.

No a pak řešíme další dilema: dostaneme se obytňákem kolem jezera Zaovine? Podle popisů na park4night tam někteří na různých místech byli, a proto se to rozhodneme risknout. A výsledek? Mnoooooo… Projet se to dá, i obytňákem. Opět ale mate mapa: po severní straně vede podle map.cz větší silnice, která je ovšem ve skutečnosti míň používaná a na mnoha místech způlky zasypaná kamením ze skály nad silnicí, takže se dá jet jedním pruhem. Modlíme se, aby nikdo nejel do protisměru, neměli bychom se kde vyhnout. Nemáme z toho dobrý pocit, a tak ani nezastavujem, abychom vám to vyfotili, raději odtud rychle mizíme pryč.

Nicméně výhledy jsou na této straně jezera ohromující. Jezero Zaovine je ve skutečnosti přečerpávací nádrž pro přehradu Perućac (voda se tam žene přes 9 km dlouhý tunel v horách) a má několik mnoho chapadel v tomhle členitém údolí, které vy postupně objíždíte. Místy je hluboké až 110 metrů! No a výhledy jsou nejen na jezero, ale i na okolní kopce, jež se táhnou, kam až oko dohlédne.

Kolem jezera Zaovine se dá projet i obytňákem,
ale na severní straně si hlídejte padající kameny.

Za Zaovine směrem na jih by cesta měla být podle map.cz horší, ale ve skutečnosti je lepší a jezdí tudy většina provozu. Super vyhlídka je ve střední části na místě zvaném Kik, kde je i jedna z hrází. Opět tu máte výhled na jezero i na kopce na druhé straně. Voda je dokonale čistá, člověk má pocit, že se ocitl někde u moře…

No a pak nás čeká další podobné dilema, dneska už třetí: Dostaneme se z Mitrovacu do Mokré Hory tou nejkratší možnou cestou? Po všech dnešních zkušenostech to tedy riskneme potřetí a je to fifty-fifty: První kus cesty je luxusní nová cesta, široká a bezpečná. Výhledy jsou opět, že by jeden slintal. Pak nám ale rychle spadne čelist, protože cesta přejde z krásné nové asfaltky na šotolinu. Rozhodujeme se počtvrté: pojedeme dál, anebo to zbaběle otočíme a pojedeme o 40 km delší cestou?

Emil, tedy náš Globe-Traveller rozmrzele vrní, co si o něm myslíme, že on to přece dá. Paní Columbová už má ruce jako opice z toho všeho dnešního zákrutování vápencovými stěnami od Perućacu a pak kolem Zaovine, ale představa, že jedeme zpět, je mnohem horší. A Emil to opravdu dá, i když se mu od brzd kouří, motor funí, jak se snaží brzdit z kopce…

Vyzkoušeli jsme, že náš Globe-Traveller
nás bezpečně doveze i po horské šotolinové cestě.

Šplháme se do výšky cca 1 450 m nad mořem a odměnou jsou nám dneska už asi po tisící fascinující a dechberoucí výhledy. Klademe si otázku, jak se do tak malého prostoru před našima očima může vejít tolik kopců?! Zrovna zapadá slunce, což ještě umocňuje všechnu tu krásu. Zastavíme a kocháme se a vůbec se nám nechce odjíždět. Další z míst, kde si dokážeme představit, že bychom mohli okamžitě bydlet…

A pak zase postupně sjíždíme dolů do Mokré Hory, která leží o mnoho níže, ve výšce asi 550 m nad mořem. Cesta po šotolině je dlouhá asi jen 10 kilometrů (i když to je těch nejdelších 10 km z naší dnešní asi 70km cesty) a pak zase najedeme na asfaltku. Uff!

Jakmile se cesta zlepší, už netrvá dlouho a jsme u Kusturicovy dřevěné vesničky Drvengrad, kolem níž ten večer ale jenom prosvištíme, máme dost.

No a dnešní parking? Na radu park4night parkýrujeme na noc přímo na nádraží u lokomotývky, která nás zítra poveze na Šarganskou osmu, jednu z nejznámějších úzkokolejných drah na světě. Když parkujeme, přijde k nám strojvedoucí, který právě vystoupil z vlaku a chystá se odjet domů: „Budete tu spát přes noc?“ ptá se. Přikyvujeme. „To je dobře,“ říká. „A zítra pojedete hned ráno vláčkem, že?“ Znovu přikyvujeme a pak se rychle rozvine debata o tom, že Kusturica studoval FAMU v Praze (no neříkala jsem to už mnohokrát, jak moc je Balkán spojen s Čechami?) a jestli pijeme rakiju, že má v autě a jednu my nám prodal. 😉

Rakiju zdvořile odmítneme, dostaneme ovšem alespoň informace, že lístky se prodávají od 9 a vlak jede v 10.30 a zítra nepojede on, ale jeho kolega.

Lidi jsou tu fakt neskutečně milí, zajímají se o vás
a pečují o vás i na místech, kde byste čekali, že vás spíš seřvou. 😉

Jakmile odjedou poslední lidé, co přijeli vláčkem Nostalgie, zůstáváme na parkovišti sami a je tu naprostý klid. A co víc: dosáhne sem free wifi ze sousední hospody, takže si nemusíme čerpat data!

Jo a mimochodem: Srbsko není v únyji, takže tu nemáme volná data jako ve Slovinsku nebo v Chorvatsku. Po přečtení řady recenzí jsme se rozhodli investovat 21 dolarů do eSim Airalo, díky které teď máme 5 GB dat na 30 dní a můžeme se připojovat kdekoli a kdykoli. Musím říct, že proces aktivace byl velmi jednoduchý, nemuseli jsme k žádnému operátorovi osobně a 5 GB dat pro naše potřeby na běžné hledání na mapách, na internetu a spojení s domovem přes Telegram a maily úplně stačí. Na jakémkoli místě se s touto simkou připojíte k operátorovi, který tam má lepší připojení, takže kvalita přenosu v Srbsku výborná! Výhodou Airala je taky, že tuhle eSimku můžete dobíjet!

Data na cestě jsou potřeba.
Otestovali jsme eSim Airalo, a můžeme ji jen doporučit!
Všude skvělé připojení, dobrá cena a dostatek dat.

– – –

DOPORUČENÍ DNE: 1) Jezero Zaovine a 2) parking na nádraží v Mokré Hoře.

Pěší trasa z Mitrovacu na Banjskou skálu a zpět k rozkliknutí zde. Důležité body na trase na Banjskou skálu najdete tady.

Jízdní trasu kolem jezera Zaovine a pak do Mokré Hory si nastudujte tady. Body na trase do Mokré Hory, včetně nočního parkingu jsme pro vás zanesli do této mapy.

– – –

(DEN) 10 = (ŠARGANSKÁ) 8 + 2 (SKANZENY)

Ráno sedíme a čekáme na vlak, to je netypické, jinak se většinou nasnídáme a hned někam vyrážíme. Vláček na trasu zvanou Šarganská osma ale vyráží až v 10.30, takže není kam spěchat.

Protože máme čas, tak si vzpomenu, že jsem vám nenapsala dvě věci: Za prvé, že v pohoří Tara jsou medvědi, několik desítek kusů (jinak byli v Srbsku vystříleni), ale nikdo se jich tam nebojí, protože se k lidem prostě nepřibližují. Ptali jsme se na to už Radivoje, protože našimi zprávami právě proběhl příběh běžce napadeného medvědem, ten ale povídal totéž, co oficiální tabule uprostřed národního parku Tara: medvědi jsou u nás v pohodě.

Ta druhá věc je, že včera jsme seděli a dávali si svačinu, takhle na louce kousek od Mitrovace, i šel kolem takový dědeček. A pozdravil nás, jak jsme tam seděli, a pak šel zpátky a pozdravil nás znovu a přál nám dobrou chuť. Jenže protože jsme mu nerozuměli, jenom jsme si domýšleli, co nám říká, tak jsme si vyměnili pár dalších vět, že jsme z Čech a tak – a on to zkoušel všemi možnými řečmi dál a dál, až jsme našli společné „bon apetit“.

Je to naprostá drobnost, ale – jak daleko jsme u nás od toho, abychom projevovali zájem o člověka, který tamhle někde sedí na louce a svačí? Většinou projdeme a tváříme se, že nic a nikoho nevidíme, díváme se do země, a rozhodně nehledáme několik jazykových ekvivalentů toho, co chceme říci. A tomuhle dědečkovi bylo nejmíň 75…

Podobná věc se pak odehraje, když náš vláček zastaví ve stanici Šargan Vitasi. Stojíme venku na zadní platformě, úplně na konci vlaku, a čekáme, až se vlak zase vydá na cestu. A kolem jde pan průvodčí a má náruč plnou hrušek z nedalekého sadu. Natáhne ruce a dvě hrušky nám podá. Jednu pro paní Columbovou, jednu pro mne… Lístek po nás za celou dobu nechtěl, to nebylo podstatné – ale podarovat nás hruškami, sladkými a šťavnatými, to podstatné bylo!

V Srbsku nás neustále dojímá,
jak se o nás lidé zajímají, pečují o nás a myslí to upřímně!

Ale to jsem trochu předběhla, protože zatím pořád sedíme v autě přímo na nádraží a ještě ani nemáme lístek na vlak! O Šarganské osmici jsme si pochopitelně něco načetli a spoustu informací člověk najde i v podchodu pod nádražím, včetně fotek, jak to stavěli a jak to pak opravovali a tak. Ve stručnosti je to úzkorozchodná trať, která dřív vedla mezi Sarajevem a Užicí, nicméně do dnešní doby se zachovala je malá část, právě mezi Mokrou Horou a Šargan Vitasi. Trať měla za první světové války spojit Srbsko a Bosnu a Hercegovinu, v cestě však stály hory zvané Šargan. Při výstavbě největšího z tunelů zemřelo 200 dělníků, protože se tunel sesypal. Práce se proto zastavily a obnoveny byly až v roce 1921. Stavba ani potom nebyla jednoduchá, krachovala jedna dodavatelská firma za druhou, ale nakonec se trať podařilo v roce 1925 otevřít. Vlaky tam pak jezdily až do roku 1974, kdy bylo rozhodnuto, že provoz na této trati už dál není rentabilní.

Trať je ovšem naprosto jedinečná kvůli svému technickému řešení: Má tvar osmičky (mrkněte na foto), takže na několik místech kříží sama sebe. Nadšenci proto kus této dráhy opravili, celkově cca 15 km, a od roku 2003 tudy jezdí nostalgické vláčky plné turistů. Neméně důležitou zajímavostí je, že Emir Kusturica zde natáčel svůj film Život je zázrak.

A teď pár praktických poznámek: Lístky jsem šla koupit hned v devět ráno, jak se otevřela pokladna. Paní mě ale odpálkovala, že lístky nejsou. Nenechala jsem se odbýt a dál naléhala. Odpověděla, že by byly lístky na stání, na což jsem kývla. Později se ukázalo, že lístky vykoupily dvě školní třídy a jeden zájezd indických turistů z Dubaje (ano, povídala jsem si s nimi, byli to Indové a opravdu žijí v Dubaji). Obsadili jsme proto strategické místo v posledním vagónu, odkud byl výhled na 3 strany a nic lepšího jsme nemohli mít. I na cestu zpět jsme se proto přestěhovali na konec vlaku.

Nevím, jestli by nám pomohlo si lístky koupit online: nechtěli jsme se vázat na to, který den tu budeme muset být a v jaký čas a tak. Nicméně lístky na stání v čase mimo hlavní sezónu jsou zcela jistě k dostání a slibují ještě lepší podívanou, než místa na sezení!

Akorát se takhle na podzim dobře oblečte,
v některých vagónech stojíte venku, v tunelu je zima a mimo tunely fouká. 😉

Trať se vine nádhernou hornatou krajinou, chvíli vidíte Mokrou Horu a na kopci Kusturicův Drvengrad, chvíli rozhlednu na protějším kopci, chvíli řeku pod sebou, chvíli jen skály nad sebou – a celkem 22× se vám zatmí před očima, protože tolik je na té 15 km dlouhé trati tunelů. Ten poslední měří celkem 1,6 km a protože je rovný, vidíte celou dobu světlo na konci tunelu… Trať překonává výškový rozdíl asi 350 m. Takhle na podzim je to opravdu krása. (Video najdete na konci tohoto článku!)

Vláček trasu tam a zpět urazí za 2,5 hodiny, a to proto, že cestou zpět furt někde stojí. Ale stojí to za to – jsou to výhledy, nebo dokonce kavárna se skvělým espressem (stanice Jatere). No a když nás vyklopí zpátky v Mokré Hoře, nejde to jinak než se vyšplhat na Kusturicův Drvengrad, dřevěné městečko, které tam postavil po způsobu tradičních domů z oblasti pohoří Tara. Je tam několik kaváren a restaurací, ulice a náměstí pojmenované podle slavných osobností, zejména filmových, filmový sál pojmenovaný podle Stanleyho Kubricka – a taky je tam heliport a tenisové kurty… Na webových stránkách se člověk dočte, že Kusturica má i ekofarmu a všechno, co se v Drvengradu vaří pro hosty, je z místních zdrojů, což je velmi sympatické. Kusturica sám tam i bydlí, v některé z těch dřevěnic…

Celkově je to ale takové pečení dortu podle pejska s kočičkou. Dřevěnice vypadají hezky, dokud vám paní Columbová neukáže, že mají moderní plastovou střechu místo tradičního šindele nebo spíš latí, typických pro zdejší oblast. Obrovský betonový heliport tyčící se nad všechny budovy ve vesnici je pak kapitolou sám pro sebe. Je to něco jako Holašovické Stonehenge: dobrý nápad, ale realizace nemá tu energii a atmosféru, kterou by mít mohla.

Dáme si proto jídlo dole v nádražní restauraci (opět místní speciality: jehněčí kotlety s bramborami a křenem a ražniči) a vyrážíme do opravdového skanzenu do vesničky Sirogojno.

Cesta trvá asi hodinku a poslední kus zase jedeme úzkými cestičkami, ale dorazíme v pohodě. Parking zde – na parkovišti pro autobusy, na parkoviště těsně pod skanzenem se vejde jen pár osobních aut.

V Sirogojnu si o dost spravíme náladu co se historičnosti a původnosti domů a expozic týče. Domy jsou většinou z let 1875–1900, s instalací původního vybavení a s velmi dobrým anglickým popisem toho, co člověk právě vidí a k čemu to sloužilo. Vyplývá z toho ovšem taky to, že se tu nejspíš žilo docela těžko. Člověk si najednou velmi jasně uvědomí, jak by měl být vděčný za takové moderní vymoženosti, jako je obytňák se záchodem a sprchou, dvěma plynovými plotýnkami a dřezem s tekoucí vodou – a ventilátorem ve střeše.

Skanzen v Sirogojnu určitě navštivte,
je opravdu historický a připomene vám, jak je super dnešní doba.

Oni nic takového neměli. Když chtěli vařit, museli si rozdělat oheň uprostřed jedné ze dvou místností, ve kterých žili. Dým šel jednoduše a prostě po celé místnosti a pak teprve nahoru střechou ven. Podlahy byly hliněné, od noh jim muselo být zima. Ve světnici s pecí mohli spávat jen babi a děda a malé děti, zbytek spával v té velké místnosti. A pochopitelně uvnitř tma… Pasáci dobytka a ovčáci bydleli v kolibách, ve kterých měli jen postel a hned vedle ní zpracovávali mléko. Dětská úmrtnost vysoká. Hygiena minimální. Práce těžká… A přesto byli mistři ve více než 40 druzích řemesel – a taky žili v překrásné krajině, která jim určitě dodávala energii a sílu. Koneckonců, posuďte sami.

Chtěli jsme ještě do Zlatiboru na Zlatou gondolu, nejdelší lanovku na světě, ale dočítáme se, že je aktuálně kvůli opravám zavřená, tak to začínáme pomalu zase stáčet směrem na sever, domů, do Podolí… – ne, spíš do údolí, ale na domov odkazuje název řeky, vedle které právě teď parkujeme: Západní Morava. Jsme ve městě Ovčar Banja a zítra se opět budeme šplhat do hor, abych se podívaly na meandry řeky Západní Moravy z výšky. (Noční parking zde.)

– – –

DOPORUČENÍ DNE: 1) Výlet vláčkem Šarganskou osmou a 2) skanzen Sirogojno.

– – –