(Více fotek a v plném rozlišení najdete jako obvykle na naší Zoneramě,
ale tentokrát roztříděné do alb podle zemí, které jsme navštívili:
Slovinsko / Chorvatsko / Srbsko / Maďarsko)
(No a všechny textové díly naší reportáže jsou tady, rozdělené na tři kusy:
Slovinsko / Chorvatsko / Srbsko a Maďarsko.)
DEN 1: DO SLOVINSKA RYCHLEJI NEŽ DO OSTRAVY
Taky to znáte, že když se začnete vypravovat na dovolenou, zničehonic se vyvrbí tisíc věcí, které do té doby v klidu spaly a mohly počkat – a najednou nepočkají a musí se ihned vyřešit?
Chci tím říci, že ačkoli jsme chtěli vyrážet nejpozději tak kolem poledního, nakonec odbíjí pátá, když finálně usedáme do Emila. Tentokrát jsme ale v klidu, protože víme, kam jedem a že do Slovinska je to blíž než do Ostravy, nebo teda do našeho firemního skladu v Kopru (rozuměj Kopřivnici). Z Budějc je to přes Rakousko většinu času po dálnici a za 4 hodinky jsme na místě!
Nemíříme ovšem tentokrát jenom do Slovinska, bo tam už jsou někteří z nás letos potřetí (reportáž z naší první cesty najdete zde), ale chceme jet ještě dál, do Chorvatska a pak dál dál na jih do Srbska a možná ještě jinam, kam si nás to přitáhne.
Výhodou obytňáku totiž je, že nemusíte tak moc plánovat dopředu a můžete se vždycky na místě rozhodnout, kam a kdy se posunete dál. Pro nás (pro vás!), milovníky svobodného pohybu, je prostě obytňák fakt ideální!
Když vyrazíte obytňákem, nemusíte moc plánovat dopředu
a můžete měnit cestu, jak se vám zlíbí!
Smích nás nicméně krapet přejde, když u Lince paní Columbová zjistí, že nemá pas. Vracet se, či nevracet? To nám to ta dovolená hezky začíná;-) Lenost ale zvítězí, zejména když nám velký bratr Google na stránkách ministerstva zahraničí dohledá, že do Srbska, i když nejni v únyji, je vstup na občanku možný. Tož uvidíme za pár dní v praxi! V nejhorším prostě pojedeme jinam…
Parking si tentokrát najdem podle park4night zde v Dolní Počehové – je to ofiko stellplatz u tenisových kurtů. Jsme tu v půl jedenácté v noci jako na koni, zaparkujem a spinkáme. A i když jsme kousíček od dálnice, místo je super klidné a do Mariboru, kam máme v plánu vyrazit zítra, je to, co by šutrem dohodil. Paní majitelka nás přijde zkasírovat až ráno. Mrkne zkušeným okem, lámanou angličtinou se zeptá, jestli jsme dva a spali jsme jednu noc a vyhodí částku 20 euro bez dokladu. Výhodou parkingu je, že tam není nikde žádná závora, takže jsme mohli dorazit i pozdě večer a připíchnout se na elektřinu. Jinak je to kompletně vybavený stellplatz, na kterém krom nás takhle mimo sezónu už vůbec nikdo nebyl.
DEN 2: DO BUDĚJC A LANOVKOU NA KLEŤ
Ne, nebojte se, ten nadpis neznamená, že jsme se nakonec přec jen rozhodli vrátit zpátky do Budějc pro ten pas. Jen naší první zastávkou na cestě je Maribor, město s necelými sto tisíci obyvateli, takže vlastně takové Budějce. Navíc se nad městem tyčí kopec jen o cca 40 metrů nižší než Kleť, zvaný Mariborsko Pohorje. No a pochopitelně na něj vede lanovka: jako na Kleť.
Je neděle, a tak je parkování ve městě zdarma (platí víkendy a svátky). Parkujeme tedy u městského parku a odtud se vydáváme kolem „Tří rybníků“ na Piramidu. Městský park je rozlehlý, udržovaný a vskutku krásný. Na Piramidu lezem ze severní strany a je to velmi pohodová procházka, jen člověk musí občas koukat na mapu, protože tam jdeme po neznačených stezkách a těch cestiček je v lese neurekom.
Maribor je město vína, historie a výhledů!
Piramida má údajně jméno podle tvaru kopce. Dřív tam stával Mariborský hrad, který sloužil jako ochrana proti vpádu Maďarů (to se bavíme o nějakém 12. století), ale dnes jsou tam z něj už jen zbytky základů obehnané plotem (hrad zanikl někdy v 18. století). Výzkum tam probíhal kolem roku 2010 a je hezky z(foto)dokumentován na informačních tabulích na plotě. Zejména si člověk uvědomí nadšení studentů, kteří se podíleli na vykopávkách, což mu připomene, že tohle chtěl dělat v mládí taky (i když to u mne nakonec neklaplo, nicméně archeologii vystudovala moje mladší ségra).
Dominantou kopce je kaplička, pod kterou běží rovně dolů z toho prudkého kopce řádky vinohradu. Připadáme si krapet jako na rodné Moravě, ale nemůžeme pominout fakt, že zrovna tento vinohrad je docela zanedbaný. Dolů lezem opět mimo hlavní pohodlné cesty, místy se skáče i několik schodů dolů, je to tedy spíš jen pro kamzíky – pokud byste se tudy chtěli vydat…
A pak už do města. Vilová čtvrť mezi Piramidou a parkem a centrem města je opravdu nádherná. A znovu máme ten pocit, že jsme ve Slovinsku jako doma. Domy jsou hódně podobné jak u nás, energie místa taky – jen je tu asi o něco uklizeněji a upraveněji než u nás. Co ale na mnoha místech v centru, i na krásných historických domech, zamrzí, je spousta graffiti.
Našli jsme si nějaké stručné průvodce, takže jdeme na místa, která tam jsou doporučená. Františkánská bazilika Panny Marie milosrdné je vidět už zdálky: je cihlová a má zelené věže. Máme pocit, že je zavřená, ale není, stačí jen vzít za kliku a trochu zatlačit. Uvnitř je vskutku překrásná, mrkněte na fotky – ale nenechte se mást, že vypadá historicky, dokončena byla až roku 1900.
Odtud je to jen kousek na Svoboďák, tedy na Náměstí svobody (Trg svobode) – což zas krapet odkazuje k Brnu. Maribor se Brnu podobá ve více ohledech, například i v tom, že je podobně jako Brno druhým největším městem státu, a stejně jako Brno soupeří s Prahou, i Maribor soupeří s Lublaní;-).
Na Svoboďáku najdete Mariborský hrad č. 2, který je… no takový větší měšťanský dům. Postaven byl v 15. století, sloužil jako sídlo šlechty a dnes v něm sídlí muzeum. Dovnitř nejdeme, nechce se nám, ani do vinných sklepů Vinag, které mají údajně rozlohu 20 km2 a jsou pod celým centrem města. Prohlídky i s degustací jsou možné, ale na objednání – tak to někdy příště, až tu budeme chtít přespat ještě jednu noc, abychom si to místní vínko mohli vychutnat.
Maribor je městem kavárniček a dokonce tu mají i kremšnitu, kterou jsme ochutnali minule v Bledu a od té doby po ní doma smutníme (více o tomto vymazleném slovinském dezertu se dočtete v tomto blogovém článku) . Zastavit se na kafe se dá jak nahoře v centru, tak dole v Lentu, kde to máte navíc s krásnou vyhlídkou na řeku Drávu.
Do Lentu a k Drávě my už taky míříme, jen s malou zastávkou u katedrály sv. Jana Křtitele na Šlomskově náměstí. Je původně gotická, z 12. století, ale prošla řadou přestaveb. A právě u ní si vzpomenu na to, jak my moje sestra kunsthistorička a archeoložka vyprávěla o své návštěvě Říma, kam jeli studovat „barokní památky“, aby se ukázalo, že barokní je většinou jen štít, a za tím se schovává perla ze 4. století našeho letopočtu. Maribor působí podobně: ve skutečnosti tady jde „známá“ historie do doby bronzové, tedy do nějakého 5. tisíciletí před naším letopočtem.
Lent je bývalá židovská čtvrť, která později zanikla, nicméně je to tu velmi půvabné – je to asi nejmagičtější část města. Úzké uličky, staré domy, zachovalé a velmi zdařile opravené památky, to všechno stojí za důkladnou procházku.
Část Lent je plná kavárniček, kde si můžete krom historie
vychutnat kávu s výhledem na řeku Drávu.
Co mě – jako dceru vinaře – zajímá, je údajně nejstarší (plodící) vinný keř na světě (ano, je zapsán do Guinessovy knihy rekordů). Má přes 400 let, pne se kolem jednoho domu na nábřeží v Lentu a víno se z něj stále dělá, ale výsledek je jen pro VIP osoby, třeba jako pro papeže, kdyby zase jel kolem.
Celkově je historická část Mariboru malá – ale jak se říká, co je malé, to je milé, a tady to rozhodně platí. Maribor se dnes rozlízá zejména směrem na jih, tedy ke Kleti (= Mariborsko pohorje) – což je dobře patrné, jak později odpoledne lezem z lanovky po sjezdovkách dolů.
Naše druhá polovina objevování Mariboru a okolí vede na parkoviště pod mariborskou lanovkou. Tady mají jednu část parkoviště vyhrazenou speciálně pro obytňáky. Parkování je tu dvě hodiny zdarma mezi 9 ráno a 6 večer a pak 50 centů za hodinu, což je úplně luxusní.
Lanovka nahoru stojí 4 eura (bavíme se o roce 2022), což je taky luxusní cena. Je kabinková, tedy o krapet lepší než ta naše stará sedačková na Kleť. Díváme se dolů a vidíme davy, jak ťapou nahoru pod lanovkou, stejně jako u nás doma davy pod Kletí – ale mezi nimi tu a tam projedou směrem dolů i nějací bikeři. Na spodní stanici lanovky je totiž i půjčovna horských kol, takže si ho půjčíte, pak ho hodíte do lanovky a za chvilku už svištíte dolů po některém ze single tracků na úbočí kopce. I milovníci adrenalinových sportů si tu tedy přijdou na své.
Z lanovky capem ještě kus na rozhlednu, která je ve výšce 1 147 m, ale je zavřená, nedá se na ni vylézt. Cestou ovšem stojí za to malebný kostel sv. Wolfganga (slovinsky mu říkají Bolfenk):
Dolů z kopců jdeme po sjezdovkách. Jsou tu krom té lanovky, kterou jsme přijeli nahoru, ještě 3 další sedačkové (aktuálně nepremavajúci) lanovky, které na sebe navazují a šplhají se až do těch 1 042 m nad mořem. Dole vidíme i sněžná děla, takže to vypadá, že zimní sezóna tu bývá dobrá a sněhová). Sestup je záhul na kolena (= opět spíše výlet pro kamzíky), ale ty výhledy stojí za to.
Mariborsko Pohorje je takový mix Kleti (výškou a lanovkou) s Lipnem (jsou tu sjezdovky, lanový park, bobová dráha, hotely, apartmánové domy a spousta občerstvení) a svahy si pochvaluje i paní Columbová, která je narozdíl ode mne zdatný a zkušený lyžař (já jsem ráda, že po nich jdeme, když na nich není sníh;-)).
Do Mariboru můžete jet v létě v zimě
a pořád tam bude co dělat!
Kempujeme nakonec na parkovišti pod lanovkou – odpoledne jsme zaplatili 2 eura a vydalo nám to lístek do 8.37 ráno, tak jsme si řekli, proč nepřespat. Na parkovišti je přes noc úplný klid, jen kolem jedenácté večer menší, protože si tam někdo se svým nadupaným autem hraje na Rychle a zběsile a učí se jezdit donuty, ale naštěstí pro nás brzo odjede.
– – –
DOPORUČENÍ DNE: 1) Kopec Piramida s výhledy na Maribor, 2) nejstarší vinný keř a část Lent, 3) parking pod lanovkou.
Všechny zásadní body, co vidět v centru Mariboru a kde parkovat, jsme pro vás zanesli do mapy zde.
Procházku po Mariboru si rozklikněte tady.
No a procházku po mariborské Kleti, alias Pohorje, jsme pro vás zakreslili zde; noční přespání přímo v místě východiště trasy.
– – –
DEN 3: KOLIK SE TOHO DÁ ZAŽÍT ZA JEDEN DEN?
Na programu našeho třetího dne je Celje a ze všeho nejdřív hrad (zvaný Stari Grad). Parkovat se dá dole u řeky na parkovišti u začátku červené značky na hrad a taky o kousek blíž k centru u nafukovací fotbalové haly, tam jsme parkovali my.
Vyšplhat se lesem z této strany na hrad je klasicky prudce do kopce, ale nahoře to stojí za to. Celjský hrad je největším a nejlépe zachovaným středověkým hradem (zříceninou) ve Slovinsku, je opravený a dostavěný a hlavně jsou z něj překrásné výhledy na město Celje.
Hrad je překvapivě otevřený každý den, a to po celý rok, liší se jen otevírací hodiny, přes léto je to dokonce od devíti do devíti. To jsme byli fakt rádi, protože až nahoře nám došlo, že je pondělí, v Čechách tedy zavírací den hradů i zámků. Naštěstí pro nás na pondělky ve Slovinsku nehrají a na Celjském hradě zvlášť.
Celjský hrad se pyšní tím, že je otevřený 365 dní v roce.
Za prohlídku jsme zaplatili 7 eur za osobu (rok 2022) a šli jsme bez průvodce. Na hradě jsou dvě věže, v každé je expozice – ale popravdě zde nečekejte to, na co jste zvyklí z českých hradů, na naše poměry je tam „nic“: pár kousků dobového nábytku a kopie oblečení, a v druhé věži muzeum tortury.
Prolezli jsme nicméně všechny části, které se prolézt daly, viděli jsme ještěrky vyhřívající se na slunné straně hradu (a taky jednoho hada, sic!), viděli jsme i místní prastarou vinnou révu. Na hradě si dokonce koupíte i kafíčko, protože je tam kavárnička a taky prima hřišťátko pro děti s velkou šachovnicí a skluzavkou ve tvaru místní hradní věže. Celkově je to určitě místo, které stojí za vidění a na svoje si tam přijde celá rodina.
A pozor – tento hrad, toto město a hrabata z Celje mají něco společného i s českými dějinami na té nejvyšší úrovni: Barbora Celjská byla druhou manželkou Zikmunda Lucemburského, takže byla taky římskou císařovnou a českou a uherskou královnou. Zajímavé na jejich svazku je i to, že když se brali, Barboře bylo 15 a Zikmundovi 40, tvrdí se ovšem, že byli jedním z nejkrásnějších šlechtických párů v Evropě.
Jejich vztah byl nicméně docela divoký, na úrovni manželské i na úrovni politické: jelikož u nás v té době zrovna zuřily husitské války, měl každý z manželů zřejmě krapet jiný názor, na kterou stranu se přidat – Zikmundovy názory jsou známé, no a Barbora měla slabost pro husity. Vedou se také řeči o její sexuální náruživosti, skutečnou o pravdu o tom se však už dneska asi nikdo nedoví…
Město Celje leží na soutoku dvou řek, Savinji a Voglajny, což je hezky vidět právě z hradu. Nespěcháme proto pryč, ale naopak jdeme podél jedné z řek do historického centra města, které je rovněž velmi velmi malučké a dvě jeho hranice tvoří právě břehy obou řek. Proběhnuté ho proto i vy budete mít velmi rychle. Opět se tu hezky snoubí historické budovy s novou moderní a vkusnou zástavbou na místě chybějících domů. A co se nám moc líbilo: na významných historických budovách po celém městě vždycky najdete modrou tabulku s popisem ve slovinštině a angličtině, co je daný objekt zač.
A jako obvykle hledáme nějakou restauraci, kterou bychom mohli dále doporučit hladovým cestovatelům. Je ovšem pondělí a v celém Celje není otevřená jediná restaurace, která by vařila místní slovinská jídla (což už se nám minule ve Slovinsku stalo, a museli jsme tehdy vzít zavděk pizzerií) – až na Oštirku! Ta naštěstí není daleko – a jídlo… Jídlo… Jídlo!!! Mmmmm a mňam. Rozhodně vám ji můžeme doporučit. Je chutné a je ho víc než dost!
V Celje se dá dobře nakoupit – všechny velké obchody leží podél hlavní třídy a i obytňákem tam v pohodě zaparkuje (ano ano, parkování je hlavní věc, kterou člověk u obytňáků řeší;-). Doplňujeme tedy zásoby jídla i nafty a míříme o malý kousíček dál, do dalšího údolí na ferratu s názvem Hudičev Graben.
Potřebujete-li doplnit zásoby, v Celje najdete dost
velkých nákupních center, kde se i dobře parkuje.
Obvykle si ferraty hledáme v Alpském vůdci (tuhle tam najdete zde), ale tentokrát nás velmi zklame jak popis, tak mapy.cz, protože v popisu na Alpském vůdci je: „Po značené cestě do Hudičevova graben, až se dostanete na začátek rokle, kde odbočte vpravo k začátku ferraty.“ Na místě se totiž ukáže, že ta značená cesta je více značená směrem doleva a tak jdeme a jdeme a jdeme, až jsme o dva kilometry úplně jinde, než nám dojde, že tam to fakt nebude. No a v mapách.cz tahle ferrata není pro jistotu značená vůbec. Mrkněte tedy sem, tady jsme to pro vás zaznamenali, kudy jít. Na fotce je to dobře vidět, musí se kolem vodárny doprava, nikoli doleva (špatně viditelná značka je totiž právě i na vodárně, ta líp viditelná značka vlevo vede od ferraty na druhou stranu do kopců).
Parkoviště je tu poměrně velké hned kousek pod ferratou, a my na něm stojíme takhle na začátku října pozdě odpoledne skoro úplně sami (dokážu si ovšem představit, že v létě to bude krapet horší). Odtud je to na nástup na ferratu opravdu jen malý kousek. Ferrata je áčková (A), takže pro zkušenější není třeba ani úvazky – je výborně jištěná, na většině míst je jen málo nad zemí, všude samá kramle, je tedy určitě vhodná i pro naprosté začátečníky a děti.
Jde se roklí nad potokem a je to přinejmenším hodně romantické. Nechybějí popadané kmeny, vodopádečky, čistočistá voda, vysoké skály nad hlavou a dokonce železný mostek přes rokli. Tím, že jsme v soutěsce až pozdě, nakonec ji lezeme i zpátky a nejdeme okruh, který by určitě stál za to.
My ale spěcháme ještě na jedno další místo: do Římských Teplic (Rimske Toplice), lázní z dob starých Římanů, které uvnitř připomínají latinské nápisy na všech zdech. Lázně nejsou špatné, to nemůžeme říci, nakonec si ale místo bazénu, který se nám zdá studený (měl by ale mít 35 stupňů), užíváme saun. Tím, že přijíždíme pozdě, je vstup na osobu už jen 10 euro. Jsou tu i děti, ale zrovna tenhle bazén se nám zdá pro děti příliš nudný.
Na přespání parkujeme dole u hotelu Aqua Roma – dočetli jsme se na park4night, že se tu stačí zeptat a že to bez problému dovolí – a přesně tak to je. Navíc tu mají skvělé místní víno, sauvignon – a že je říjen, tak taky burčáček, který my, rodem z jižní Moravy, nemůžeme neochutnat – abychom jim ho pochválili! ;-))
Parkoviště je velké, večer jsme tu úplně sami (velká výhoda cestování na podzim, mimo sezónu) a je tu ticho a klid, i když nad námi vede hlavní silnice a na druhé straně řeky tu a tam projede vlak.
– – –
DOPORUČENÍ DNE: 1) Za dnešek určitě Celjský hrad, 2) restaurace Oštírka v Celje a 3) burčák v Římských Teplicích (btw, dá se koupit i v obchodě a vzít si ho s sebou).
Jo a ještě jedna poznámka: Jak v Mariboru (v Lentu, kousek od té kulaté věže), tak v Celje (hned u restaurace Oštirka) jsme navíc našli místní trh, kde jsme si nakoupili výborné místní ovoce, čerstvé i sušené, a čerstvou zeleninu. Místní trhy určitě taky doporučujeme!
Mapa všech zásadních bodů v Celje.
A parking a koupání v Rimských Toplicích zakresleno zde.
– – –
DEN 4: JE LIBO A, B, C, nebo D? ANEB FERRATY PODRUHÉ
Po včerejších tolikých aktivitách jsme se rozhodli, že si dnes dáme „větší“ odpočinek. Takže jsme z Římských Teplic popojeli jenom pár kiláčků k další ferrátce. Jmenuje se Plezalna pot na Lisco a Alpský vůdce ji sice na první dobrou označuje jako déčkovou, což je obtížnost, kterou bych rozhodně nelezla, ale po přečtení detailního popisu se ukáže, že tahle obtížnost platí až pro poslední, tedy pátou část cesty, což mě přiměje tam vyrazit a ještě se na to těšit.
Probouzíme se do mlhy, nicméně záhy začne obloha nad námi promodrávat a těch pár kilometrů z Toplic do Liscí je jak z pohádky. Mlhy se táhnou vysoko v kopcích nad námi, zatímco my jedeme kolem řeky Sávy směrem na jih.
Všechny slovinské řeky jsou krásné!!!
Co se týče praktičnosti cesty obytňákem do vesnice Lisce, odkud vyrážíme, je to fest kroucení volantem, serpentin neurekom a úzká cesta tak pro jedno auto, ale když dojedeme nahoru na parkoviště nad dědinu, ten výhled je naprosto nezapomenutelný. Je to přesně ten typ krajiny, kterou jsme si ve Slovinsku oblíbili už minule (viz první blog ze Slovinska) – božské výhledy na kopce, kopce, kopce s loukami, lesy a i domy – a taky vždycky s kostelíky na některém z vrcholků.
Parkujeme tedy v Liscích nahoře na parkovišti a je to tam super, parkoviště je rovné, i když malé, a o těch výhledech už jsem mluvila. Nejsme si jistí, jestli je možné projet dál obytňákem na parkoviště, které doporučuje Alpský vůdce, tak na něj jdeme pěšky. Zjišťujeme, že cesta je hezká, průjezdná a parkoviště veliké, takže by se dalo dobře parkovat i tam – viz fotka níže.
Cesta na ferratu je dobře značená červenými značkami i červenými šipkami – ale zakreslili jsme ji pro vás opět i do mapy, protože jedno místo těsně pod nástupem na ferratu je možné minout.
Jinak poznámka bokem: Já si vždycky takhle nakreslím na mapách.cz trasu, po které chceme jít, a pak si link na ni pošlu esemeskou. Tím se k původní trase můžu vždycky v terénu vrátit. Samozřejmostí je, že máme stažené offline mapy míst, kam jedeme, aby nás nepřekvapil špatný signál a my jsme byli ztracení jak v Čechách, tak třeba kousek za hranicí v Rakousku, jak se nám dřív stávalo.
Kamkoli po světě vyrážíte, stáhněte si offline mapy.cz daných zemí,
nenechají vás nikdy ve štychu, ani když nebudete mít signál.
Ferrata je fakt boží. Je v reálu rozdělená asi tak na 6–7 částí, přičemž ty první jsou příjemné C – kolmé výstupy tam sice jsou, ale všude samá kramle. Navíc všechny části se dají obejít kolem lesem po normální stezičce. Takže jsme spokojeni oba: já s tím, že poslední, závěrečnou déčkovou část už nelezu a obejdu ji áčkem vlevo, a paní Columbová, že si to užila jak v těch prvních lehčích partiích, tak na té závěrečné. No a opět stojí za to výhledy.
Vrchol Lisca má 948 metrů a z ferraty se vyleze přímo pod horskou chatou, kde se dá údajně i dobře najíst. My jen obejdeme vrchol, který je holý a jsou z něj – jak jinak – krásné výhledy a jdeme zpátky dolů. Až tudy půjdete, nemiňte kostel sv. Jošta, to je další kus romantiky po cestě. Cesta vede bukovým lesem a teď na podzim je prostě nádherná…
Z ferraty pokračujeme dál na jih, k chorvatským hranicím, takže jedeme zpět jinudy, přes vesnici Podgorica – a až na ty serpentiny, které dají i směrem dolů našemu Emilkovi hodně zabrat (motor se může uvařit, jak brzdí), tak je to v pohodě. Opět cesta úzká – ale zatím máme tu zkušenost, že tady ve Slovinsku si i takhle nahoře v horách mezi zapadlými dědinami můžete být jistí, že povrch vozovky bude lepší než u nás na D1 – jsou většinou nové, v 99 % případech bez děr, ty větší ve městech dobře značené, co se týče pruhů a odboček.
Kvalita slovinských silnic, i těch nejmenších silniček, je fakt špičková!
A co nás znovu fascinuje, je, jak je tu všude uklizeno. Těžko se to popisuje, ale je tu všude čisto, upraveno, veřejná prostranství i všechno kolem jednotlivých rodinných i jiných domů. Všechno je takové jednoduché, přirozené, nepřeplácané, respektující přírodu, okolí, tradici (ale to neznamená, že to nemůže být moderní). I politické billboardy tu mají v příjemných pastelových barvách – a hlavně, moc jich tu není, což je taky úžasné pohlazení pro oči i pro duši. Takhle kdyby to vypadalo i u nás, to by byl skutečný ráj…
No a naší druhou a poslední dnešní zastávkou jsou Terme Čatež – největší vodní svět ve střední Evropě. Jelikož tu jsme v říjnu, letní část je zavřená a je otevřená jen ta zimní, která i tak má přes 2 000 m2! Výhodou podzimního času je, že kemp, který je součástí obrovského areálu koupališť a bazénů a který je taky obrovský, je úplně prázdný. Obytňáků nás tu stojí všeho všudy pět. Dokonalý klid a ticho, jen v dáli sem tam zahouká vláček.
Platíme 2 × 22,80 eur za osobu a noc (+ 5 turistická taxa za dvě osoby + 4,50 elektřina + 3 eura nějaký registrační poplatek – a opět se bavíme o cenách pro rok 2022), v čemž už ale je vstup do bazénů – a to po celou dobu našeho pobytu (24 hodin), můžeme tedy do bazénu opakovaně. Přímo na recepci dostáváme modré náramky a v bazénech prostě už jenom projdeme dovnitř a neřešíme žádný čas.
Aktuálně tu nejsou otevřené sauny, což nás po včerejším velmi příjemném zážitku z Toplic mrzí, naštěstí nám to samotné bazény vynahrazují. Jsou obrovské, jsou stylové, jsou pro dospělce seniory, pro dospělce dobrodruhy, pro dospělce zamilované, pro teenagery, pro menší děti i pro ty úplně nejmenší, co ještě ani nechodí. Trochu jsem to pro vás nafotila, tak mrkněte. A ta letní část vypadá takhle z dálky ještě divočejší a zábavnější, ale holt ji musíme prozkoumat jindy.
My si ovšem užíváme, že je sedm večer a v bazénech už skoro nikdo není. Voda by měla mít „jen“ nějakých 31–33 stupňů, zdá se nám ale dokonce teplejší než včera. Jinými slovy, do Terme Čatež stojí za to se vydat, a to zřejmě v jakékoli roční době – podle vaší preference.
Nám se zdá podzim lepší než začátek léta, kdy jsme ve Slovinsku byli poprvé: je tu furt krásně, ale zároveň tu už nikdo není, na většině míst je prázdno, místní jsou ještě milejší a ochotnější – a je taky menší problém přespávat mimo kempy.
Cestovat (nejen) po Slovinsku na podzim je lepší než v létě:
je tu pořád krásně, ale žádní lidé a líp se parkuje i mimo kempy.
– – –
DOPORUČENÍ DNE: 1) Na 1000 % ferrata Lisce a 2) stejně tak i termální lázně Čatež!
Tady si rozklikněte zásadní body na cestě k ferratě Lisce. Cesta na ferratu Lisce je průjezdná obytňákem z obou stran takto.
Odkaz na web lázní Čatež – ovšem pozor, vjezd do areálu kempu je tudy, není to přímo na místě úplně dobře značeno a krapet jsme tam bloudili.
– – –
(Více fotek a v plném rozlišení najdete jako obvykle na naší Zoneramě,
ale tentokrát roztříděné do alb podle zemí, které jsme navštívili:
Slovinsko / Chorvatsko / Srbsko / Maďarsko)
(No a všechny textové díly naší reportáže jsou tady, rozdělené na tři kusy:
Slovinsko / Chorvatsko / Srbsko a Maďarsko.)
Láká vás taky vyrazit obytňákem za dobrodružstvím?!
Vyrazte do světa s naším HUGEM!
