Jestli jste nikdy neslyšeli jméno Danica Patrick, tak si ho vygooglete. Tahle krásná a moudrá žena měří 1,57 m a podle Wikipedie i podle fotek a toho, jak vypadá na svých videích, váží 45 kilo. A ne, není to (jenom) modelka. Je to americká automobilová závodnice, která jezdila NASCAR a vyhrála třeba IndyCar. Dnes dělá krom jiného velmi inspirativní osobně rozvojový podcast s názvem Pretty Intense.
Já jsem ji zaregistrovala ve chvíli, kdy dělala právě pro tento svůj projekt rozhovor s mým oblíbeným neurovědcem Joem Dispenzou, a okamžitě se stala mou hrdinkou. Nejspíš i proto, že měřím jen o pár cenťáčků víc než ona a s kily je to podobné.
Danica se ale stala mým vzorem zejména ve chvíli, kdy jsme si pořídili obytňák, a bylo jasné, že jednoho dne budu muset usednout za volat tohoto skoro sedmimetrového obříka i já. Ta myšlenka mě zároveň přitahovala a zároveň se mi velmi svíral žaludek. To nezvládnu, říkala jsem si. To je jako tank. To nedám. Ale pravda je, že uvnitř sebe jsem to hodně hodně chtěla zvládnout.
Taky si (zatím) myslíte, že řídit velké auto
je něco, co nedáte?
Přečtěte si můj příběh!
A tak jsem si vzpomněla na Danicu. Když může ženská ještě menší než já jezdit NASCAR a vyhrávat, tak co kdybych to zvládla i já s obytňákem?
A vzpomněla jsem si taky – jak vysvětluje můj oblíbený Joe Dispenza – že když zaměříte svůj mozek na určitou věc, začnete té dané věci kolem sebe vidět víc, a když ho zaměříte na pozitivní stránku té věci a na řešení vašeho problému, tak vás váš mozek a vaše podvědomí dovedou k pozitivnímu řešení toho, co vás trápí nebo co chcete zvládnout. A přesně to se mi začalo dít.
Jakmile jsem totiž začala vážně uvažovat o tom, že bych se posadila za volant našeho obytňáku, zjevila se mi nejen Danica, ale seznámila jsem se naživo i se ženou, která si právě dělala řidičák na tirák. Ano, na tirák, na to největší auto, se kterým můžete běžně po silnicích jezdit. A opět to byla ženská mé konstituce a mého vzrůstu – a opět ženská žensky jemná a krásná, podobně jako Danica. Už měla řidičák na náklaďák – jen ten tirák jí ještě chyběl.
Nebudu zapírat, i s těmito vzory před očima mi to ještě chvíli trvalo a usednutí za volant našeho obytňáku jsem oddalovala, dokud to šlo, až to jednoho dne nešlo a já byla hozena do vody. Rovnou z Prahy do Budějc, městem, zácpami, hustým provozem… A v tu chvíli jsem zjistila, že jsem se bála naprosto zbytečně, a jednou provždy jsem se do řízení obytňáku zamilovala.
Znáte to přísloví o hození do vody?
V případě řízení obytňáku funguje! ;-))
Dámy, které máte moji výšku, tak víte, že se hodí i v obyčejném osobáku polštář pod zadek, protože většinou ani když si zvednete sedadlo na maximum, tak nevidím ven tak ideálně, jak byste si představovaly. Tenhle problém ale v obytňáku postaveném na Fiatu Ducato fakt nemáte. Jste tak vysoko, že si v něm i s naší postavou připadáte jak na vrcholu Everestu. Všichni jsou pod váma… (Až na ty tiráky, takže ty příště, a díky za inspiraci, Zuzko.;-))
Moje první jízda s Raffaelem. Jak vidno, parkovat s ním znamená zabrat 4 parkovací místa. ;-))
A ačkoli jsem si v jednom životním období myslela, že kdo má v autě automatickou převodovku, je máčka, jak se říká na mé rodné Moravě, tak posléze jsem automatům přišla na chuť a v obytňáku se nulové řazení obvzlášť hodí. Vaše pravá nožka jenom plynule přechází podle potřeby mezi brzdou a plynem, a to je celé, co musíte dělat. Auto navíc automaticky vypíná na křižovatkách a taky zase hladce samo startuje.
Výzvou by se mohlo zdát parkování. Výzvou je ale jenom proto, že to auto je velké a musíte fakt počítat, že potřebujete mnohem víc místa na všechny strany, nicméně parkovací kamery fungují naprosto dokonale a auto navíc píská uvnitř i venku. Jediné, co mi ještě malinko chybí, je středové zrcátko, ale boční jsou opravdu kvalitní a vidíte všechno, co potřebujete.
Bála jsem se taky ovládání a jízdních vlastností. Obytná vestavba není Ferrari, to si přiznejme. Plný obytňák má 3,5 tuny a naše obvyklá rychlost s ním na dálnici je tak 110 km/h (takže s tímhle počítejte i při plánování trasy – přidejte vždycky pár (desítek) minut navíc). Kdo by ale spěchal, když jede na dovču? Aspoň máte víc času se rozhlížet po krajině a vidět, co z osobáku jinak rozhodně nevidíte.
Při plánování cesty obytňákem určitě připočítejte k času,
který vám vyhodí navigace, něco navíc.
Auto je velké a těžké a budete s ním
přirozeně jezdit pomaleji.
A co se týče toho ovládání, auto není tank a není to ani tatra. Je to moderní vozidlo se všemi možnými vychytávkami, které vám chtějí jízdu ulehčit a zpříjemnit. Volant jde lehce. Čudlíky a páčky jsou tam, kde je očekáváte. Ovládání dotykového panelu je intuitivní. Spojení s vaším mobilem je na první dobrou, takže si můžete při jízdě pustit třeba podcast Danicy Patrick. Auto navíc hlídá, když najedete na boční čáru a navádí vás zpět. A to, že je to automat… – omlouvám se, omlouvám se, omlouvám se, že jsem automaty kdy pomlouvala. ;-))
Takže jediné, co potřebujete, je vědět, že s autem projedete tudy, kudy chcete jet, a zaparkujete tam, kde chcete parkovat (auto má 3 metry na výšku a 6,36 na délku). Benzínky vůbec nejsou problém, tam bývá míst dost i na náklaďáky. Menší a užší cesty představují výzvu jen při vyhýbání se, protože auto má jinak docela vysoký spodek a projede i méně kvalitními cestami. A protože je to dodávka, tak prostě projede všude, kudy projede dodávka. (Takzvané polointegráče a integráče bývají širší a s těmi je to komplikovanější a právě proto my jsme chtěli dodávky, protože my jezdíme i vysoko do hor a na zapomenuté pláže.)
Více fotek z našich cest najdete na naší Zoneramě.
Když jsem do auta sedala poprvé, tak jsem se docela klepala, bylo to fakt moje poprvé. Když jsem z něj vystupovala, nechtělo se mi. Cítila jsem po 2,5hodinové jízdě z Prahy příjemně odpočatá, líp než po jízdě s mou oktávkou.
Mnoho lidí mi říkalo, že větší auta se překvapivě řídí lépe než ta malá a já jsem jim nevěřila. Už jim věřím. Je to tak.
Bez ohledu na to, jestli jste malá ženská nebo velkej chlap, věřím, že si jízdu obytňákem taky zamilujete.
Vyrazte za dobrodružstvím s naším HUGEM!
